Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2018 sp. zn. 8 To 245/2018 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, ze dne 5. března 2018 č. j. NCOZ-4466-650/TČ-2017-412301-C, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora značených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zajištění finančních prostředků.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel je společně s dalšími spoluobviněnými stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a je důvodně podezřelý, že svým jednáním způsobil České republice škodu přesahující 48 milionů Kč. Peněžní prostředky, které byly výnosem z trestné činnosti se nepodařilo dohledat, a proto Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor daní, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") ústavní stížností napadeným usnesením zajistila podle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, za použití § 79a odst. 1, 2 tr. řádu jako náhradní hodnotu věci finanční prostředky na bankovním účtu vedeném na jméno stěžovatele u Raiffeisenbank, a. s., a to až do výše 47 133 596,60 Kč.
Ke stížnosti stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení policejního orgánu zrušil a v souladu s příslušnými ustanoveními tr. řádu nově rozhodl o zajištění finančních prostředků na předmětném bankovním účtu, avšak jen do výše 59 539,36 Kč, 491,44 EUR a 160,05 GBP. Městský soud zohlednil, že jiným usnesením byly stěžovateli zajištěny finanční prostředky ve výši přesahující 47 milionů Kč, a proto po zrušení napadeného usnesení policejního orgánu rozhodl o zajištění finančních prostředků jen do výše jejich zůstatku na předmětném bankovním účtu ke dni 6. 3. 2018. Kromě splnění zákonných podmínek pro zajištění peněžních prostředků se městský soud zabýval i dalšími námitkami stěžovatele, které neshledal důvodnými.
Stěžovatel uvedl, že je trestně stíhán na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 2. 2018 č. j. NCOZ-4466-558/TČ-2017-412301-C, které však dle jeho názoru neobsahuje popis subjektivní a objektivní stránky trestného činu, a naopak je založeno na nepodložených a spekulativních závěrech policejního orgánu. Rozhodnutí policejního orgánu o zajištění finančních prostředků se o zahájení trestního stíhání opírá, a přestože stěžovatel proti němu vznesl řadu námitek, městský soud jim nepřisvědčil. V ústavní stížnosti stěžovatel výslovně namítl, že v napadeném usnesení policejního orgánu absentuje konkrétní odkaz na předchozí souhlas státního zástupce se zajištěním, který bývá obyčejně v usnesení o zajištění minimálně datován a je rovněž uvedeno jeho číslo jednací, což v jeho případě nebylo. Z datace jednotlivých dokumentů založených v trestním spisu se domnívá, že žádost o předchozí souhlas státního zástupce nebyla řádně podána, a vyslovuje podezření, zda nebyla do spisu zařazena zpětně. Stěžovatel se též podivil rychlosti rozhodování městského soudu o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, který se za pouhých deset minut (podle protokolu o neveřejném zasedání dne 27. 6. 2018) jistě nemohl seznámit se všemi podklady nutnými pro jeho rozhodnutí. Rozhodnutí městského soudu, mimo jiné poznamenané řadou chyb, se dostatečně nevypořádává s námitkami stěžovatele a nebylo doručeno obhájci stěžovatele, ale pouze stěžovateli samotnému, přesto je však orgány činné v trestním řízení považují za pravomocné. Další námitky stěžovatel směřoval k samotnému trestnímu stíhání a k nedostatečnému prokázání naplnění formálních znaků skutkových podstat trestných činů, pro které je stíhán, z čehož dovozoval i nenaplnění podmínek pro zajištění náhradní hodnoty věci.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní soud nepřehlédl, že rozhodnutí policejního orgánu bylo městským soudem zrušeno, avšak s ohledem na námitku absence "předchozího souhlasu státního zástupce" k jeho vydání je v posuzované věci z ústavně právního přezkumu nevyloučil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých je následně vybudováno meritorní rozhodnutí. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu.
Ústavní soud proto, jak již mnohokrát vyslovil ve své rozhodovací praxi, ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za přinejmenším nežádoucí [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467), usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 dostupná, jakož i dále citovaná rozhodnutí, v el. podobě na http://nalus.usoud.cz]. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem a svoje opodstatnění nalézá pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, již nikterak odstranit [srov. nález sp. zn. I.
ÚS 661/05 ze dne 21. 2. 2006 (N 40/40 SbNU 331), nález sp. zn. II. ÚS 655/11 ze dne 30. 8. 2011 (N 144/62 SbNU 225), usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 a další].
Maximální zdrženlivost zachovává Ústavní soud i při přezkumu rozhodnutí o dočasném zajištění majetkových hodnot, které sice představuje zásah do základního práva (na pokojné užívání majetku - čl. 11 Listiny), jedná se ovšem o zajištění dočasné, svou povahou zatímní, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 331/04 ze dne 14. 12. 2004, usnesení sp. zn. I. ÚS 155/06 ze dne 24. 1. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1935/09 ze dne 17.
9. 2009). Ústavní soud při svém rozhodování sleduje závěry plynoucí z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, který nepovažuje instituty plnící obdobnou funkci jako zajištění majetku za rozporné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a při zdůraznění přiměřeného vztahu mezi použitými prostředky a sledovaným cílem přiznává státům širokou míru uvážení, pokud jde o způsob uplatnění prostředků zasahování, tak i o posouzení, zda jsou jejich důsledky ospravedlněné v obecném zájmu snahou o dosažení záměru příslušného zákona (srov. usnesení sp. zn. II.
ÚS 424/99 ze dne 30. 5. 2000, odkazující na věc Handyside proti Spojenému království, 1976, A-24, § 62, usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004). Kasační pravomoc Ústavního soudu se tak uplatní teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy nebo jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
Pod zorným úhlem závěrů shora vyložených Ústavní soud v posuzované věci konstatoval, že napadená rozhodnutí o zajištění finančních prostředků stěžovatele byla vydána v rámci jeho trestního stíhání, dostatečným a přiměřeným způsobem uvádí důvody, na jejichž základě orgán činný v trestním řízení dospěl k důvodnému podezření o výši škody způsobené trestnou činností stěžovatele a závěru o nutnosti zajistit finanční prostředky jako náhradní hodnotu výnosu z trestné činnosti. Ústavní soud též neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež měl orgán činný v trestním řízení ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry.
O tom, že městský soud nepostupoval mechanicky, svědčí i samotná okolnost, že napadené usnesení policejního orgánu zrušil a výrazně moderoval výši zajištěné náhradní hodnoty finančních prostředků. Ústavní soud zdůrazňuje, že pro závěr o existenci konkrétních okolností, odůvodňujících zajištění majetkových hodnot obviněného stěžovatele lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 věty první tr. řádu, požadovanou pro rozhodování o vině.
Výhrady stěžovatele k časové postoupnosti jednotlivých úkonů při rozhodování v posuzované věci či kritika rychlosti rozhodování městského soudu a existence vytýkaných chyb odůvodnění jeho rozhodnutí, nebyly způsobilé posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí proto Ústavní soud hodnotil - vzhledem k limitům svého přezkumu - jako rozhodnutí, která v ústavněprávním přezkumu rozhodnutí daného typu z hlediska kautel čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy obstála.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu