Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele V. I., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Jakubem Kleinem, advokátem, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 106/2024-335 ze dne 3. září 2024 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 433/2023 ze dne 23. července 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud podle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným usnesením podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, rozhodl, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ukrajiny na základě žádosti o vydání podané Generální prokuraturou Ukrajiny ze dne 4. ledna 2024 č. j. 9/1/2-29794-23 pro trestný čin krádeže podle části třetí článku 185 ukrajinského trestního zákoníku. Toho se měl stěžovatel dopustit - stručně vyjádřeno - tím, že se vloupal do kiosku, kde odcizil 1 500 hřiven. Městský soud napadeným usnesením dále zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z předběžné vazby, přičemž nepřijal písemný slib stěžovatele, nabídku záruky za vazbu ustanovením dohledu probačního úředníka ani záruku za další chování stěžovatele nabídnutou jeho přítelkyní.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy bez spravedlivého důvodu hrubě zvýhodnily procesní stranu státního zástupce. V této souvislosti připomíná, že ukrajinská prokuratura poskytla diplomatické záruky, přičemž městský soud podle něj nerespektoval první prohlášení zastupitelského úřadu v Kyjevě o nemožnosti provádět efektivní kontrolu těchto záruk a vyžádal si nové stanovisko tohoto úřadu, se kterým se navíc obhajoba mohla seznámit až v průběhu veřejného zasedání. Má za to, že obecné soudy pochybily při hodnocení rozhodných skutečností týkajících se posouzení podmínek pro jeho vydání, když se odmítly zabývat rozpory mezi zmíněnými zprávami zastupitelského úřadu a reálnou splnitelností záruk poskytnutých ukrajinskou stranou a bez racionálního vysvětlení odmítly vyslechnout zaměstnance tohoto úřadu. Městskému soudu vytýká, že jeho rozhodnutí postrádá smysluplnou argumentaci související s touto otázkou, vrchní soud se pak podle jeho tvrzení touto námitkou vůbec nezabýval.
5. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy opakovaně odkládaly rozhodnutí ve věci samé a ukládaly České republice, aby dodala nové dokumenty, přestože nebyly potřebné ke kvalifikovanému rozhodnutí ve věci. Spatřuje v tom zvýhodňování jedné procesní strany a nikoli nestranný postup. Domnívá se, že obecné soudy porušily princip subsidiarity trestní represe a nesprávně provedly test proporcionality, když připustily jeho vydání k trestnímu stíhání pro zcela banální jednání. Za další okolnost znemožňující jeho vydání považuje stávající rodinné vazby v České republice, resp. v Evropské unii, a absenci takových vazeb v Ukrajině, kdy vydání do Ukrajiny by fakticky styk s jeho rodinou vyloučilo.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou zásadní námitku stěžovatele týkající se toho, jak obecné soudy posuzovaly reálnou splnitelnost záruk poskytnutých ukrajinskou prokuraturou, resp. jakým způsobem získávaly informace potřebné pro toto posouzení. Městský soud se uvedenými zárukami pozorně zabýval v bodech 29 až 35 napadeného usnesení, a to včetně možnosti zastupitelského úřadu České republiky v Kyjevě monitorovat jejich dodržování. Ze zprávy uvedeného úřadu (druhé v pořadí) přitom zřetelně vyplynulo, že v oblasti, v níž má trestní řízení se stěžovatelem probíhat, je schopen monitorovat plnění záruk poskytnutých ukrajinskými justičními orgány (srov. bod 34 usnesení městského soudu).
9. Jestliže stěžovatel tvrdí, že se vrchní soud nezabýval jeho námitkou týkající se zpráv zastupitelského úřadu reálnou splnitelností záruk poskytnutých ukrajinskou stranou, nejde o tvrzení pravdivé. Vrchní soud totiž na tyto námitky reagoval v bodech 36 a 37 napadeného usnesení, kde mj. vysvětlil, že první zpráva zastupitelského úřadu byla strohá a vyplývalo z ní, že velvyslanectví nemá možnost podílet se na kontrole pro celé území Ukrajiny. Městský soud proto vyžádal doplnění zprávy zejména se zaměřením na Ternopilskou oblast, kde by řízení se stěžovatelem mělo probíhat. Ústavní soud v tomto postupu městského soudu, resp. ve způsobu, jakým obecné soudy hodnotily uvedené zprávy zastupitelského úřadu, na rozdíl od stěžovatele, nespatřuje žádné narušení nestranného přístupu, popř. snahu řízení zbytečně zdržovat. Obecné soudy toliko důsledně postupovaly v souladu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a Ústavní soud nemá, co by jim v tomto směru vytknul.
10. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy porušily princip subsidiarity trestní represe a nesprávně provedly test proporcionality. Odkazuje na bod 32 napadeného usnesení vrchního soudu, kde byla tato námitka dostatečně vyvrácena, a to zejména s poukazem na trestní sazbu od tří do šesti let odnětí svobody, která se podle ukrajinského práva vztahuje na skutek, pro nějž byl stěžovatel vyžádán, což jistě nepředstavuje zanedbatelný trest. Vrchní soud se v bodě 33 napadeného usnesení rovněž dostatečně vypořádal se stěžovatelovou námitkou založenou na tvrzení o narušení jeho rodinných vztahů pro případ vydání do Ukrajiny.
11. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 20. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu