Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Alenou Abbidovu, advokátkou se sídlem Chodská 12, Praha 2, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 155/2010-99, 21 Co 156/2010 ze dne 22. 8. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelce bylo podle jejího tvrzení dne 7. 9. 2011 doručeno usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 155/2010-99, 21 Co 156/2010 (nesprávně označeno jako č. j. 21 Co 155/2011-99, 21 Co 156/2011) ze dne 22. 8. 2011, kterým bylo rozhodnuto ve výroku I. tak, že rozsudek soudu prvého stupně ze dne 13. 12. 2007, č. j. 4 C 277/2007-27, a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2008, č. j. 4 C 277/2007-50, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2009, č. j. 4 C 277/2007-60, se zrušují a řízení se zastavuje. Výrokem II. rozhodl krajský soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené zejm. v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka uvedla, že v řízení před obecnými soudy se žalobkyně Komerční banka, a. s. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) domáhala po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky 138.497,19 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ č. j. 4 C 277/2007-27 ze dne 13. 12. 2007, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu č. j. 4 C 277/2007-50 ze dne 23. 6. 2008 (a opravným usnesením ze dne 4. 3. 2009, č. j. 4 C 277/2007-60), bylo žalobnímu návrhu v plném rozsahu vyhověno a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit částku 138.497,19 Kč s příslušenstvím i náhradu nákladů řízení.
Proti uvedeným rozsudkům podala stěžovatelka odvolání; to však nebylo odvolacím soudem věcně projednáno, neboť žalobce vzal v průběhu odvolacího řízení žalobní návrh v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že ve věci insolvenčního řízení proti žalované (stěžovatelce) bylo vydáno usnesení o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení. Stěžovatelka vyslovila se zpětvzetím žaloby svůj souhlas a současně požádala soud o přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ust. § 146 odst. 2 o. s. ř.
Napadenému rozhodnutí stěžovatelka vytýká především to, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by byl tento postup, jenž je odchylný od návrhu stěžovatelky, jakkoliv blíže zdůvodněn. Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení pouze konstatoval, že pro aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř. neshledal žádný důvod. Nicméně, jestliže stěžovatelka navrhovala, aby soud rozhodl ve smyslu dotčeného zákonného ustanovení (tj. § 146 odst. 2 o. s. ř.) a přiznal jí tak nárok na náhradu nákladů řízení, byl soud povinen odůvodnit, z jakých důvodů tomuto návrhu nevyhověl.
Podle stěžovatelky je přitom nepochybné, že žalobkyně vzala svou žalobu v plném rozsahu zpět a tedy jednoznačně procesně zavinila, že řízení muselo být zastaveno. Jestliže měl soud o zavinění žalobkyně (v procesním smyslu) jakékoli pochybnosti nebo měl za to, že zpětvzetí žaloby bylo zapříčiněno chováním stěžovatelky, byl povinen tyto skutečnosti v odůvodnění napadeného usnesení uvést.
Krajský soud v Praze usnesením č. j. 21 Co 155/2010-99 a 21 Co 156/2010 ze dne 22. 8. 2011 rozhodl tak, že "[r]ozsudek soudu I. stupně ze dne 13. prosince 2007, č.j. 4 C 277/2007-27 a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 23. června 2008, č.j. 4 C 277/2007-50 ve znění opravného usnesení ze dne 4. března 2009, č.j. 4 C 277/2007-60 se zrušují a řízení se zastavuje [výrok I]." Dále vyslovil, že "[ž]ádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů [výrok II]". V odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné uvedl, že v průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět a stěžovatelka s tímto postupem souhlasila. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudek doplňující, zrušil a řízení zastavil. "O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř., když neshledal žádný důvod pro použití ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.".
sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadené rozhodnutí i řízení, z nichž toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně vyslovil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat; samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity vyvolávající porušení jejich základních práv či svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by zpravidla mohla nabýt ústavněprávní dimenzi v případě, že by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku soudní libovůle. Nic takového ale Ústavní soud v právě projednávané nezjistil.
Z vyžádaného soudního spisu plyne, že Komerční banka, a. s., podala Okresnímu soudu Praha - východ návrh na vydání platebního rozkazu proti stěžovatelce doručený soudu 22. 6. 2007. Domáhala se zaplacení částky 138.141,76,- Kč s přísl. (srov. číslo listu 1). Proti vydanému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odpor a vyjádřila se k žalobnímu návrhu (srov. číslo listu 13 a číslo listu 16). Shora citovanými rozhodnutími bylo stěžovatelce uloženo zaplatit Komerční bance, a. s., tam specifikovanou částku a náklady řízení.
Proti citovanému rozsudku (číslo listu 27) a proti doplňujícímu rozsudku (číslo listu 50) podala stěžovatelka odvolání dne 9. 4. 2008 a dne 9. 7. 2008 (srov. číslo listu 30 a srov. číslo listu 52). Dne 20. 4. 2010 (srov. č.l. 67 - 68) stěžovatelka krajskému soudu mimo jiné sdělila že "18.02. 2009 bylo žalovanou přistoupeno k podání insolvenčního návrhu dlužníka a dne 19.02.2009 ve 12:55 byla zveřejněna v insolevnčímu rejstříku vyhláška KS v Praze, čj. KSPH 55 INS 851/2009 - A - 3, kterou bylo ve věci povinné postavení dlužníka zahájeno insolvenční řízení, které doposud probíhá.
[...] Insolvenčním správcem byla stanovena Ing. Vladimíra Jechová Vápeníková se sídlem 100 00 Praha 10, Révová 3.[...] Z uvedeného důvodu tímto zdvořile žádám soud o odročení tohoto soudního jednání, neboť předpokládám, že řízení bude soudem přerušeno."
Dne 22. 6. 2011 (srov. č.l. 87) doručila Komerční banka, a. s., Okresnímu soudu Praha - východ přípis, ve kterém oznámila, že bere svoji žalobu zpět a navrhuje zastavit řízení, neboť ve věci insolvenčního řízení bylo vydáno usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Je tedy zřejmé, že Komerční banka, a. s., postupovala v souladu se zákonem, jestliže přihlásila svoji pohledávku, které se dříve domáhala cestou občanskoprávního řízení, do konkurzu (srov. výše). Ze zmíněného občanskoprávního řízení vzešlo i ústavní stížností napadené rozhodnutí. Zde je významná časová souslednost uvedených úkonů. Soud tedy postupoval podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právem. Sama žalující Komerční banka náklady řízení nežádala (srov. číslo listu 87); nebyl důvod přiznat náklady řízení stěžovatelce, neboť to bylo - ve svém důsledku - chování jí samotné, pro které Komerční banka, a. s., vzala žalobu zpět.
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že výroky o nákladech řízení odůvodnil krajský soud velmi formálně a stroze. Tento nedostatek však - se zřetelem k argumentaci výše uvedené - nemůže být sám o sobě důvodem k tomu, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2012
Vojen Güttler předseda senátu