Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Zemana, zastoupeného Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2514/2023-324 ze dne 29. 8. 2023, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 77/2023-288 ze dne 6. 4. 2023 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 28 C 38/2022-235 ze dne 5. 1. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Petera Broziny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V pozůstalostním řízení vedeném po zemřelé Milušce Brožinové soudní komisařka zjistila, že zesnulá po sobě zanechala čtyři pořízení pro případ smrti, a to dvě závěti sepsané formou notářského zápisu ze dne 17. 11. 1982 a ze dne 27. 2. 2001 a dvě obsahově identické vlastnoručně psané (holografní) závěti ze dne 22. 4. 2018. Jelikož soudní komisařka považovala holografní závěti ze dne 22. 4. 2018 za pravé a tyto byly sepsány později, shledala, že dědický titul podle nich svědčí stěžovateli. Vedlejšího účastníka, v jehož prospěch byly sepsány závěti ve formě notářského zápisu, odkázala na podání žaloby o určení dědického práva.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem určil, že jako dědic bude povolán vedlejší účastník. Po zhodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku Mgr. Jana Klapače, vypracovaného pro vedlejšího účastníka v souladu s § 127a občanského soudního řádu totiž uzavřel, že holografní závěti nebyly sepsány zůstavitelkou, a že jde o padělky. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. S argumentací stěžovatele, že byly opomenuty některé důkazy a že měl být obvodním soudem vyhotoven revizní znalecký posudek, se neztotožnil.
3. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten dovolání podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění vysvětlil, proč rozhodnutí obecných soudů nelze považovat za nepřezkoumatelné, že jsou výsledkem logických úvah soudů nižších instancí, a že nevykazují prvky svévole či hrubého formalismu. K námitce neúplného zjištění skutkového stavu konstatoval, že se jedná o kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, což není způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu.
4. Ústavní stížností se stěžovatel po obsáhlém shrnutí dosavadního průběhu řízení domáhá zrušení shora uvedených rozsudků, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toto porušení spatřuje jednak v tom, že obvodní soud nezadal vyhotovení revizního znaleckého posudku a taktéž, že stěžovateli neposkytl dostatečně dlouhou lhůtu pro zadání a vyhotovení vlastního znaleckého posudku. Dále namítá, že jednáním soudu bylo zasaženo do principu rovnosti účastníků řízení.
5. Stěžovatel se domnívá, že v rámci dokazování přinejmenším zpochybnil závěry plynoucí ze znaleckého posudku. Obecné soudy proto měly za účelem předejití pochybnostem o nezaujatosti a správnosti posudku vypracovaného na objednávku vedlejšího účastníka zadat vypracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatel namítá i to, že pokud takto soudy nejednaly, měly alespoň stanovit dostatečně dlouhou lhůtu pro předložení vlastního znaleckého posudku. Této povinnosti však dle stěžovatele nedostály, protože mu byla určena lhůta mimořádně krátká. Tento postup přitom považuje za porušení práva na přístup ke spravedlnosti a práva na soudní a jinou právní ochranu.
6. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 a násl. zákona o Ústavním soudu. Protože stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva, je ústavní stížnost ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu přípustná.
7. Ústavní soud připomíná, že mu je článkem 83 Ústavy propůjčena role soudního orgánu ochrany ústavnosti. Rozhoduje tudíž mimo jiné o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů (srov. článek 91 odst. 1 Ústavy) a neplní proto funkci další soudní instance. V řízení o ústavní stížnosti mu tudíž nenáleží zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud v jejich postupu neshledá neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, který dosahuje dostatečné intenzity (tzv. kvalifikovanou vadu; k tomu srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019 nebo sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016).
8. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023).
9. Ústavnímu soudu nenáleží posuzovat, zda byl skutkový stav správně zjištěn, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zakotvených práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3425/20 ze dne 12. 1. 2021). Zjištění skutkového stavu je totiž úkolem obecných soudů (viz např. z poslední doby usnesení sp. zn. II. ÚS 2899/23 ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 3253/23
8. 2. 2024 či sp. zn. IV. ÚS 3139/23 ze dne 7. 2. 2024). Ty by měly v rámci své činnosti obstarávat důkazy, a to na základě výběru konkrétních skutečností, které mají být prokázány.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, když tvrdí, že obecné soudy měly nařídit vyhotovení revizního znaleckého posudku. Obecné soudy totiž v soudním řízení postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou důkazně relevantní, které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, potažmo které skutečnosti není třeba dokazovat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3331/23 ze dne 28. 2. 2024). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde bude mít soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (k tomu viz usnesení sp. zn. III.
ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010). Tyto pochybnosti však soud neměl a zároveň stěžovatel soudu nepředložil žádné relevantní argumenty, které by mohly u soudu tyto pochybnosti založit. Podle názoru Ústavního soudu proto obecné soudy nepochybily, když k zadání revizního znaleckého posudku nepřistoupily; svůj postup přitom soudy náležitým způsobem odůvodnily (srov. bod 13 napadeného rozhodnutí městského soudu).
11. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že mu soud neposkytl dostatečný časový prostor pro obstarání vlastního znaleckého posudku. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že lhůta k předložení znaleckého posudku počala běžet teprve dne 8. 9. 2022, když mu soud sdělil svůj předběžný názor na věc, tj. že se o podpisy zesnulé na holografních závětích ze dne 22. 4. 2018 nejedná a že revizní znalecký posudek soud zadá, pokud budou vedle sebe stát dva protichůdné znalecké posudky. Nicméně jak plyne z obsahu vyžádaného spisu, soukromý znalecký posudek vedlejšího účastníka, jehož obsah chtěl stěžovatel revidovat vlastním znaleckým posudkem, byl do spisu založen již dne 19. 4. 2022.
12. Z obsahu vyžádaného spisu přitom vyplývá, že minimálně od 11. 7. 2022 musel o existenci tohoto znaleckého posudku založeného ve spise stěžovatel vědět. Tento den bylo totiž právnímu zástupci stěžovatele doručeno Vyjádření žalobce k vyjádření žalovaného ze dne 22. 4. 2022 (soudu doručené dne 7. 7. 2022 a ve spise založené na l. č. 106), v jehož bodě 3 vedlejší účastník na založený důkaz přímo odkazuje. Již v tuto dobu se stěžovatel - navíc právně zastoupen advokátem - mohl nahlédnutím do spisu s obsahem znaleckého posudku seznámit a již v tento moment si proto mohl začít, pokud k tomu měl důvody, vyhotovení vlastního znaleckého posudku zajišťovat.
13. V tomto směru Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy soukromých osob směřujících k realizaci práv a zájmů vlastním právně relevantním chováním. V této souvislosti zdejší soud připomíná, že v řízení před obecnými soudy obecně platí zásada "bdělým náležejí práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu svých práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Je tedy na každém, aby se svých práv domáhal pokud možno včas. Tento závěr navíc platí tím spíše, že byl stěžovatel v nynější věci zastoupen advokátem.
14. Za tohoto předpokladu nelze soudem poskytnutou lhůtu považovat za excesivně krátkou. Stěžovatel měl dostatečný časový prostor, aby vlastní znalecký posudek soudu předložil, jak vyplývá z bodu 12 toho usnesení. Zároveň obvodní soud v jeho věci postupoval vázán zásadou procesní ekonomie, vyjádřenou v § 6 občanského soudního řádu. Rychlý a účelný postup soudu se projevuje i tím, že jsou účastníci řízení do značné míry odpovědní za výsledek řízení. Ústavní soud konstatuje, že neprodloužením lhůty k předložení vlastního znaleckého posudku, obvodní soud nepochybil.
15. Za vhodné považuje Ústavní soud též doplnit, že z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel kroky k předložení vlastního znaleckého posudku poprvé činil již před prvním jednáním ve věci samé (viz č. l. 114), kdy po soudu v podání ze dne 26. 8. 2022 požadoval k nahlédnutí originály pořízení pro případ smrti ze dne 22. 4. 2018 pro znalce Mgr. Miloše Švandu, konal tak ještě před poučením soudu, na které odkazuje v ústavní stížnosti. Již před poučením soudu proto stěžovatel kroky k získání vlastního znaleckého posudku činil, avšak k předložení znaleckého posudku ze strany Mgr.
Švandy nakonec nedošlo. Následný postup, kterým soud odmítl prodloužit lhůtu k předložení vlastního znaleckého posudku, který měl být vyhotoven jiným soudním znalcem PhDr. Jiřím Závorou, Ph.D. et Ph.D., nelze označit za porušení stěžovatelových práv ani proto, že je stěžovatel za nedodání vlastního znaleckého posudku z velké míry odpovědný sám. Ze spisu totiž zároveň vyplývá, že ho jím oslovený znalec požádal o dodání originálů materiálů, a upozornil ho, že je třeba tyto dodat neprodleně. Tuto svou povinnost stěžovatel nesplnil, pročež jím oslovený znalec nakonec odmítl znalecký posudek vyhotovit (viz č. l.
203).
16. Jak je uvedeno výše, obecný soud měl v posuzované věci za prokázané, že se o podpisy zesnulé na závětích ze dne 22. 4. 2018 nejedná, a zároveň stěžovatel nepředložil žádnou argumentaci, která by byla způsobilá založit pochybnosti soudu o jeho závěrech, naopak svým jednáním sám zavdal dalšímu prodlužování řízení. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy stěžovateli poskytly přiměřený čas k obstarání znaleckého posudku, a proto namítaný postup nemůže znamenat porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu.
17. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu