Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. Nco 170/2010-509, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal, v čem spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel konstatuje, že v rámci soudního řízení probíhajícího u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007 vystupuje na straně žalované. Dne 14. 7. 2010 stěžovatel nahlédl do spisu a seznámil se s obsahem dokumentů, které mu nebyly soudem zaslány. Jednalo se zejména o návrh na zajištění důkazu, odpovědi bank nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6.
2010, č. j. 53 Cm 14/2007-326. Stěžovatel dále uvádí, že tímto usnesením obecný soud uložil peněžním ústavům, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení usnesení sdělily, zda je či byl v rozhodném období od 30. 6 2006 do 31. 12 2007 a případně i v současnosti veden účet na jméno stěžovatele, a dále peněžním ústavům uložil předložit podrobné výpisy o pohybech na těchto účtech až do současnosti. Dle stěžovatele tak byly peněžní ústavy vyzvány ke sdělení informací, které podléhají bankovnímu tajemství, a sdělení údajů o účtech osob, které nebyly účastníky řízení.
Peněžní ústavy poté soudu sdělily více informací, než o kolik bylo žádáno. Stěžovatel na základě výše uvedených skutečností podal trestní oznámení na neznámého pachatele, přičemž do okruhu osob, které by potenciálně mohly porušit zájmy chráněné trestním zákoníkem, zařadil i soudkyni JUDr. Janu Sedlářovou, která jako samosoudkyně rozhoduje výše uvedený spor před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007. Stěžovatel současně vznesl námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Sedlářové, což odůvodnil skutečnostmi, že mu nejsou soustavně doručovány návrhy a vyjádření ostatních účastníků, že soud postupuje v rozporu s ustanoveními § 120 a § 128 občanského soudního řádu, že soud nedal stěžovateli možnost vyjádřit se k důkazům a umožnil zásah do práv, která jsou chráněna bankovním tajemstvím, a že soudkyně JUDr.
Jana Sedlářová by mohla být v okruhu osob, které by potenciálně mohly porušit svým jednáním zájmy chráněné trestním zákoníkem. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že soudkyně JUDr. Jana Sedlářová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007. Postupu Vrchního soudu stěžovatel vytýká, že námitku hodnotil ve spojení s vyjádřením uvedené soudkyně, přičemž stěžovatel se domnívá, že vyjádření soudkyně je pro účely rozhodování o její podjatosti zcela bez významu.
Dle stěžovatele uvedená soudkyně postupovala v rozporu se zákonem a významným způsobem nevratně poškodila subjektivní práva stěžovatele i dalších osob. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil. Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 1 Ústavy České republiky:
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. (2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Čl. 2 odst.
3 Ústavy České republiky:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Čl. 90 Ústavy České republiky: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky: Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. Čl. 1 Listiny základních práv a svobod: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. Nco 170/2010-509, bylo rozhodnuto tak, že soudkyně JUDr. Jana Sedlářová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007. V odůvodnění uvádí, že podle § 14 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle odst. 4 téhož ustanovení důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Dle obecného soudu tak ze současné úpravy vyplývá, že vyloučení soudce musí být podloženo existencí určitého zákonem vymezeného důvodu. Vrchní soud v Praze hodnotil jednak stěžovatelem namítané skutečnosti, jednak vyjádření uvedené soudkyně. Stěžovatelem namítané skutečnosti týkající se dotazu u peněžních ústavů dle Vrchního soudu v Praze nemohou samy o sobě vést k vyloučení soudkyně. Stejně tak není důvodem pro vyloučení ani skutečnost, že dle stěžovatele by soudkyně JUDr. Jana Sedlářová mohla být jednou z osob, jichž by se mohlo dotýkat stěžovatelem podané trestní oznámení.
Pouhé podání uvedeného trestního oznámení by dle Vrchního soudu v Praze nemělo mít vliv na vztah soudkyně k dotčenému účastníku řízení.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecný soud v rámci občanského soudního řízení věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč nedošlo k vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování souzené věci, řádně odůvodnil.
Dle ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, přičemž dle ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu platí, že důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Námitky stěžovatele vždy směřovaly k postupu soudce, nesměřovaly však k jeho poměru k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Vzhledem k tomu, že se v soudním řízení neprokázal takový poměr soudkyně k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, rozhodl Vrchní soud ústavní stížnosti napadeným usnesením správně tak, že se soudkyně nevylučuje z projednávání a rozhodování souzené věci.
Jestliže tedy obecný soud zmíněnou otázku posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, jde o právní závěr ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Ústavní soud ze stejných důvodů neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení dalších ustanovení Ústavy České republiky nebo Listiny základních práv a svobod. K ostatním stěžovatelem uvedeným argumentům Ustavní soud uvádí, že obecný soud rozhodoval plně v souladu s právními předpisy a stěžovatele na jeho právech nijak neomezil ani nepoškodil.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2010
Vojen Güttler, v.r. předseda senátu