Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele spolku Autoklub České republiky, sídlem Opletalova 1337/29, Praha 1, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 3 As 189/2023-45, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové a Romana Groha, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou nyní řešeného případu je, zda Nejvyšší správní soud porušil stěžovatelovo právo vlastnit majetek odmítnutím jeho žádosti o dodatečné povolení stavby pro opožděnost.
2. Stěžovatel je vlastníkem pozemku v katastrálním území Š. Na tomto pozemku se nacházela nepovolená, v předcházejícím řízení konkrétně určená, stavba (zpevněná startovací plocha N.). Stěžovatel zde pořádal motoristické závody. Vedlejší účastník řízení Roman Groh je majitelem sousedního pozemku a stěžoval si především na prachové, hlukové a světelné imise spojené s provozem automobilové dráhy. Městský úřad Nová Paka ("stavební úřad") zahájil opatřením ze dne 3. 5. 2017 řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ("starý stavební zákon"). Toto opatření bylo stěžovateli doručeno 18. 5. 2017. Stěžovatel, jako stavebník, požádal o dodatečné povolení stavby žádostí ze dne 16. 6. 2017. Tuto žádost však vzal zpět dne 16. 4. 2018. Stavební úřad proto dne 23. 4. 2018 řízení o dodatečném povolení stavby zastavil; rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci dne 12. 5. 2018. Den předtím, tj. 11. 5. 2018, podal stěžovatel novou žádost o dodatečné povolení stavby, o níž pak následně stavební úřad vedl stavební řízení.
3. Stavební úřad tuto stavbu stěžovateli dodatečně povolil rozhodnutím ze dne 15. 8. 2022 č. j. MUNP/2022/13793/SÚ/KŠ. Vůči rozhodnutí stavebního úřadu podal vedlejší účastník řízení Roman Groh odvolání. Krajský úřad Královéhradeckého kraje toto odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 9. 12. 2022, č. j. KUKHK-34455/UP/2022 (Sv).
4. Vedlejší účastník řízení Roman Groh podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu. Krajský soud v Hradci Králové mu vyhověl, rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 25. 6. 2023 č. j. 30 A 26/2023-45). Shledal, že první žádost o dodatečné povolení stavby vzal stěžovatel zpátky a ta druhá byla podána opožděně. Ustanovení § 129 odst. 2 starého stavebního zákona ustanovuje procesní propadnou lhůtu v délce 30 dnů. Správní řízení o dodatečném povolení stavby tak na jejím základě vůbec nemělo být vedeno. Proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ji napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel líčí tři hlavní námitky. Za prvé krajský soud v rozporu s ústavním pořádkem shledal, že lhůta pro podání žádosti o dodatečné povolení stavby je lhůtou propadnou (podle § 129 odst. 1 starého stavebního zákona).
6. Za druhé stěžovatel namítá, že v každém případě tuto lhůtu dodržel. Posouzení krajského soudu potvrzené Nejvyšším správním soudem je přepjatě formalistické. Stěžovatel sice formálně procesně postupoval tak, že vzal žádost zpátky a podal žádost novou, ale jeho úmyslem bylo pouze žádost doplnit o některé náležitosti žádosti. Účel starého stavebního zákona tak materiálně zjevně dodržel.
7. Za třetí je stěžovatel přesvědčen, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1956/19 , v němž Ústavní soud konstatoval, že jakkoliv nelze řízení o odstranění stavby považovat za sankci, jako takové by mělo být alespoň přiměřené závažnosti skutkového stavu. Pokud současně platí, že dotčená část stavby zasahuje do veřejného práva nezávažným způsobem, práva jiných subjektů přitom ponechává nedotčena a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany, musejí se správní orgány zabývat rovněž přiměřeností zásahu do vlastnického práva jednotlivce (vlastníka stavby). Podobnost s nyní řešeným případem shledává stěžovatel v tom, že v důsledku napadeného rozsudku se i jeho stavba stala nepovolenou. Domnívá se, že se jedná o nepřiměřený zásah do jeho práva vlastnit majetek. Ponechání stavby v jejím stávajícím stavu by nezpůsobilo jakkoli významnou újmu jiným subjektům.
8. Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
9. Ústavní stížnost je přípustná. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen a před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Stěžovatel se však v nynější věci domáhá právě pouhého přezkumu skutkových závěrů a na ně navazujících závěrů právních, které učinily správní soudy. Tím však pomíjí právě popsanou roli Ústavního soudu.
12. Prvními dvěma okruhy argumentace, které nyní stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, se správní soudy řádně zabývaly. Konkrétně k námitce povahy procesní lhůty stanovené v § 129 odst. 1 starého stavebního zákoníku se Nejvyšší správní soud vyjádřil v bodě 13 napadeného rozsudku. S odkazem na svou předchozí judikaturu uvedl, proč považuje tuto lhůtu za lhůtu propadnou. Teleologický výklad plynoucí z judikatury správních soudů neshledává Ústavní soud ústavně nesouladným.
13. Za druhé, jak krajský soud (v bodě 27 svého rozsudku), tak i Nejvyšší správní soud (v bodě 14 napadeného rozsudku) vysvětlily, proč nemůže být druhá žádost o dodatečné povolení stavby považována za doplnění té prvé. Stěžovatel vzal svoji první žádost výslovně zpět. Proti usnesení o zastavení prvního řízení se nebránil a to pak nabylo právní moci. Druhou žádost stěžovatele tak oba soudy považovaly za zcela nové podání a stěžovatel ani v řízení před správními soudy ani v ústavní stížnosti neposkytl relevantní důvody, proč by tomu mělo být jinak.
14. Ústavní soud konečně shledává zjevně neopodstatněnou i třetí námitku stěžovatele. Analogická aplikace závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19 týkajícího se řízení o odstranění stavby na tento případ není přiléhavá. Je to právě řízení o dodatečném povolení stavby, kde správní orgány posuzují přiměřenost odstranění stavby, na rozdíl od řízení o odstranění stavby, přičemž k posouzení přiměřenosti zásahu může dojít pouze po splnění procesních předpokladů řízení o dodatečném povolení stavby. Jak již bylo vysvětleno výše, stěžovatel podal žádost o dodatečné povolení stavby opožděně. Sám se tak obral o právo na meritorní přezkoumání své žádosti. Toto jeho procesní pochybení nemůže být zhojeno aplikací výjimečných a nezobecnitelných závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1956/19
. Jak výslovně v citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, tyto závěry je zapotřebí individualizovat dle skutkových okolností konkrétního případu (bod 42 citovaného nálezu). Velice výjimečné skutkové okolnosti dané v citovaném případě se podstatně odlišují od nynějšího případu. Proto není na místě zvažovat přiměřenost zásahu do práv stěžovatele v řízení, jehož procesní předpoklady nebyly naplněny.
15. Ústavní soud jen shrnuje, že není nic neústavního na tom, že správní soudy shledaly opožděnou žádost, kterou stěžovatel podal po téměř jednom roce od uplynutí zákonné lhůty.
16. Nejvyšší správní soud neporušil stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu