Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky P. M., zastoupené Mgr. Bc. Kateřinou Šímovou, advokátkou, sídlem Brandlova 1685/9, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 236/2024-186 ze dne 27. 8. 2024, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 13 Co 375/2023-151 ze dne 6. 12. 2023, usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 P 1327/2013-176 ze dne 30. 5. 2024 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 P 1327/2013-141 ze dne 21. 9. 2023, za účasti Krajského soudu Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a) nezletilého A. M., b) R. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily její základní práva zaručená především v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V červnu 2022 Okresní soud v Ostravě (opatrovnický soud) schválil dohodu rodičů - stěžovatelky (matky) a vedlejšího účastníka b) [otce] - o svěření nezletilého syna [tehdy osmiletého vedlejšího účastníka a)] do střídavé péče rodičů s intervalem střídání po týdnu (rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 P 1327/2013-69 ze dne 14. 6. 2022). V září 2022 stěžovatelka navrhla výkon předmětného rozsudku s tím, že jí otec syna ke styku nepředává (návrh v průběhu času následně doplňovala o další neuskutečněná předání).
3. Okresní soud v Ostravě (exekuční soud) ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 9. 2023 zamítl návrh matky ze dne 16. 1. 2023 na výkon rozhodnutí. Dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro nařízení výkonu původního rozsudku ze dne 14. 6. 2022, neboť nebylo zjištěno, že by otec soudem schválenou dohodu neplnil úmyslně. Syn matce nebyl předáván na základě jeho přání. Schválená dohoda byla podle exekučního soudu uzavřena neuváženým způsobem v rozporu s již existující situací; nezletilý byl delší dobu v péči otce a s matkou se nechtěl vídat. Jelikož otec podal nový návrh na úpravu poměrů, situaci bylo třeba řešit v případném novém rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti.
4. Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") uvedené rozhodnutí exekučního soudu zrušil ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2023. Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční soud chybně rozhodl o podání, které nebylo návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí (podání ze dne 16. 1. 2023), zatímco pominul jediný řádný návrh matky ze
dne 20. 9. 2022. Následující podání, které matka učinila, podle odvolacího soudu obsahovala pouze konstatování, že se situace oproti původnímu stavu nezměnila. Odvolací soud dále uvedl, že exekuční soud musí vymezit, kterého období se výkon rozhodnutí týká, a musí svoje rozhodnutí řádně odůvodnit.
5. Okresní soud v Ostravě (exekuční soud) následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 5. 2024 (znovu) zamítl návrh stěžovatelky ze dne 20. 9. 2022 (ve znění pozdějších návrhů) na výkon rozhodnutí za neuskutečněné pobyty nezletilého u matky v době od 18. 7. 2022 do 27. 5. 2024. Podle exekučního soudu nebyl výkon rozhodnutí na místě, protože dítě se s matkou nestýká na základě svého odmítavého postoje, nikoliv na základě postoje otce. Podle exekučního soudu je dosud platná úprava péče v rozporu se zájmy nezletilého, poměry v rodině se změnily, což by mělo vést ke změně původního rozhodnutí (schvalujícího dohodu).
6. Odvolací soud následně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 8. 2024 rozhodnutí exekučního soudu potvrdil; dospěl k závěru, že rozhodnutí exekučního soudu je věcně správné, byť z jiných důvodů. Podle odvolacího soudu nelze výkon rozhodnutí nařídit, protože podkladový rozsudek z června 2022 není materiálně vykonatelný. V uvedeném rozsudku totiž chybí určení, na jakém místě si rodiče mají nezletilého předávat v rámci střídavé péče; jde o závažný nedostatek, který činí původní rozhodnutí nevykonatelným. Za dané situace je podle odvolacího soudu nutné ve věci péče o nezletilého znovu rozhodnout podle aktuálního stavu.
7. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že původní rozsudek, jímž byla schválena dohoda rodičů o střídavé péči, nebyl ze strany otce dodržen ani jednou; matka syna dosud nevídá. Soudy ve věci výkonu rozhodnutí rozhodovaly protiústavně dlouho (dva roky); v důsledku plynutí času byl vztah stěžovatelky se synem nenávratně narušen. Kvůli protiústavnímu postupu soudů již není možné zajistit řádný styk se synem. Exekuční soud v napadeném "druhém" usnesení nepřípustně (dehonestujícím způsobem) uvedl, že v případě řádné péče matky by nezletilý neměl důvod k natolik odmítavému stanovisku; není ovšem zřejmé, z jakého konkrétního provedeného důkazu exekuční soud takový závěr učinil.
Soudy se nezabývaly tím, proč syn, který je pod silným vlivem otce, styk odmítá. Napadené "druhé" usnesení odvolacího soudu je podle stěžovatelky nepochopitelné: soudy rozhodovaly ve věci opakovaně a až ve druhém rozhodnutí odvolací soud (tentýž senát) dospěl k závěru o materiální nevykonatelnosti původního rozsudku. Takový postup je protiústavní, nekonzistentní a v rozporu se základními právy stěžovatelky. Cílem soudů bylo pouze ukončit řízení, nikoli dostát svým povinnostem v rámci opatrovnického řízení.
Soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, naopak postupovaly svévolně a nepředvídatelně.
8. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
9. Ústavní stížnost není přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2023 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2023. Později uvedené rozhodnutí bylo zrušeno prvně jmenovaným rozhodnutím; nejde tedy o konečná rozhodnutí ve věci, proti kterým by stěžovatel nemohl brojit dalšími procesními prostředky.
10. V části směřující proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 8. 2024 a usnesení exekučního soudu ze dne 30. 5. 2024 je stěžovatelčina ústavní stížnost včasná a přípustná (ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v odpovídající části přezkoumal a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jako orgán ochrany ústavnosti má v rodinně-právních věcech zasahovat pouze v extrémních případech. Je na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a vydaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah osobního styku, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy - jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Především nalézací soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, z čehož si vytvářejí racionální úsudek z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, nelze hodnotit jeho postup jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22
ze dne 22. 2. 2023).
13. V nyní projednávané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí exekučních soudů o výkonu rozhodnutí v opatrovnické věci. Podle Ústavního soudu napadená rozhodnutí z výše popsané ústavněprávní perspektivy obstojí. Odvolací soud revidoval předchozí rozhodnutí vydaná ve věci návrhu stěžovatelky a srozumitelně a jasně vysvětlil, proč podle něj není původní rozsudek, kterým byla schválena dohoda rodičů, materiálně vykonatelný. Stěžovatelka ve svém návrhu neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, která by se týkala porušení jejích základních práv.
14. Ústavní soud se ztotožňuje s odvolacím soudem především v tom, že vadu původního rozsudku (absenci místa předávání dítěte) nelze napravit nařízením výkonu rozhodnutí, nýbrž změnou původního rozhodnutí či novou úpravou poměrů k nezletilému. V tomto smyslu lze pouze apelovat na opatrovnické soudy, aby poměry v rodině upravily co nejrychleji takovým způsobem, aby se ochrana základních práv všech zúčastněných nestala iluzorní v důsledku plynutí času.
15. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 8. 2024 či usnesením exekučního soudu ze dne 30. 5. 2024 byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 12. 2023 a usnesení exekučního soudu ze dne 21. 9. 2023 Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s čl. 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu