Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Věry Neradové, advokátky, zastoupené JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou se sídlem Lucemburská 25/1578 , Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 20 Co 335/2011, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 23 C 141/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 23C 141/2007-173, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na prvním žalovaném zaplacení 3.806.626,30 Kč s přísl. a na obou žalovaných zaplacení 9.193.337,70 Kč s přísl. Současně rozhodl, že se právní zástupkyni žalobce - tj. stěžovatelce v nynějším řízení o ústavní stížnosti - přiznávají náklady ustanoveného advokáta, které jí budou přiznány samostatným usnesením. Napadeným usnesením přiznal soud prvního stupně ustanovené zástupkyni žalobce - tedy stěžovatelce - odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 5.100 Kč a náhradu cestovních výdajů ve výši 2.611 Kč, tj. celkem 7.711 Kč. Obvodní soud napadeným usnesením nepřiznal stěžovatelce odměnu za všechny požadované právní úkony; tedy spočívající v náhledu do spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, v sepisu žádosti o umožnění náhledu do konkursního spisu Okresního soudu v Kladně a do exekučního spisu téhož soudu, v sepisu žádosti o umožnění náhledu do spisu Nejvyššího soudu v Brně a dále za náhled do tohoto spisu, v sepisu žádosti o nařízení jednání ve věci a v náhledu do spisu Krajského soudu v Praze u Okresního soudu v Kladně, neboť tyto úkony podle obvodního soudu nelze považovat ve smyslu § 11 vyhlášky za úkony právní služby. Svůj závěr odůvodnil obvodní soud v podstatě následovně. Za úkony neuvedené v § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. V § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky je jako úkon právní služby označeno prostudování spisu v přípravném řízení, a to za každé dvě započaté hodiny. To lze analogicky vztáhnout i na úkony nahlížení do spisů v rámci civilního řízení ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) vyhlášky. Obvodní soud však za tyto úkony stěžovatelce nic nepřiznal, neboť táž při nahlížení do spisu nenaplnila podmínku délky nahlížení; nikterak ji nedoložila ani u úkonů nahlížení do spisu Okresního soudu v Kladně a u Nejvyššího soudu, přičemž nahlížení do spisu u obvodního soudu trvalo od 13.15 do 15.50. Pokud se jednalo o účtovanou odměnu za sepisy žádostí, pak ani ty nepovažoval obvodní soud za úkony ve věci samé podle § 11 odst. 1, 3 vyhlášky, neboť neměl za to, že by tyto úkony "jakkoliv bylo možno jejich povahou blížit k úkonu uvedenému v § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky, tj. k písemnému podání soudu týkající se věci samé". Samotné sepsání žádosti o nahlížení do spisu či o nařízení jednání není podáním ve věci samé a zákon nezamýšlel přiznávat odměny za jakákoliv písemná podání, neboť takový systém by vedl k zneužívání práva. Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl, že se napadené usnesení obvodního soudu mění tak, že výše odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatelky se určuje částkou 167.607 Kč, takže odvolání stěžovatelky shledal částečně opodstatněným. Dále však uvedl následující: "Další ustanovenou advokátkou vyúčtované úkony za žádosti o náhled do spisu Obvodního soudu pro Prahu l dne 25.8.2010, do exekučního spisu Krajského soudu v Praze sp.zn. 38K 3 9/99 u OS Kladno, do spisu Nejvyššího soudu v Brně sp.zn. 20Co 212/2009 a za uskutečnění náhledů do těchto spisů u uvedených soudů nejsou samostatnými úkony právní služby ve smyslu § 11 vyhl. č.
177/96 Sb., ale úkony provedenými v rámci úkonu právní služby dle § 11 odst. 1 písm. b), tj. první porady s klientem včetně přípravy a zastoupení. Rovněž sepis žádosti za nařízení jednání není ve smyslu § 11 vyhlášky č. 177/96 Sb. úkonem právní služby a odměna za tento úkon nenáleží.".
V konkrétnostech stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí nebyla za všechny jí vyúčtované úkony právní služby přiznána odměna, neboť všechny tyto úkony musela učinit k řádnému zastoupení žalobce. Náhledy do spisů, jimiž se stěžovatelka seznámila se stavem věci obsaženým v žalobě (Obvodní soud pro Prahu 1) a listinnými důkazy a tvrzeními obsaženými ve spisech souvisejících (Okresní soud v Kladně, Nejvyšší soud v Brně) pak dle stěžovatelky měly být považovány za další tři úkony právní služby. S ohledem na skutečnost, že vykonala předmětné náhledy do spisů účelně, považuje současný restriktivní výklad úkonů právní služby obecnými soudy za zakázanou libovůli. S totožnou argumentací pak stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve vztahu k nepřiznání odměny za úkon právní služby spočívající v sepisu žádosti o nařízení jednání; ten učinila v zájmu klienta, neboť - jak vyplývá z celého spisu - v řízení od počátku docházelo k značným průtahům.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s výkladem ustanovení § 11 vyhlášky (advokátního tarifu), resp. oponentura názoru, že není důvod aplikovat § 11 odst. 3) vyhlášky. Tu obecné soudy dospěly k názoru, že stěžovatelčiny úkony nahlížení do spisu a žádosti o nahlížení do spisu a o nařízení jednání nelze podřadit pod § 11 vyhlášky, a proto za něj stěžovatelce odměna nepřísluší. Podle stěžovatelky jí však odměna za tyto úkony náleží.
Stěžovatelka tedy především nesouhlasí s aplikací práva podústavního. Jí kritizovaný výklad rozhodných ustanovení advokátního tarifu však zjevně nevybočuje z rámce principu, že ne všechny úkony právní služby (§ 16 odst. 2 zákona o advokacii) jsou zároveň úkony, za něž je poskytována mimosmluvní odměna pod § 11 advokátního tarifu. Přitom na tento princip - v souvislosti s podobnými námitkami jako vznesla nyní stěžovatelka - již judikatura Ústavního soudu opakovaně odkazovala; to kupř. v nálezu ze dne 13. 8. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1099/09
, v usnesení ze dne 23. 8. 2006
sp. zn. II. ÚS 435/06
, v usnesení ze dne 23. 8. 2007,
sp. zn. III. ÚS 791/07
, v usnesení ze dne 25. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 1855/07
.
V citované judikatuře Ústavního soudu bylo dále poukazováno na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a zásadní průmět do sféry základních práv či svobod nemá.
Proto Ústavní soud v citované judikatuře uváděl, že i kdyby tedy mohly být námitky tehdejších stěžovatelů vůči nepřiznání odměny za kritické úkony právní služby (např. studium spisu) hodnocené jako relevantní, spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a proto postrádají ústavněprávního významu.
Není důvodu neaplikovat tyto úvahy rozhodovací praxe Ústavního soudu i na nyní posuzovanou věc. Závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu. Je tedy třeba dovozovat, že výše uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů v dané věci splněny nejsou. O ústavněprávně relevantní libovůli při výkladu a aplikaci práva obecnými soudy zde nejde. Stěžovatelka toliko v rovině výkladu podústavního práva, nadto práva podzákonného, oponuje jen sporem o to, zda namítané úkony právní služby jsou svou povahou a účelem nejbližší (viz § 11 odst. 3) nějakému úkonu vyjmenovanému v § 11 odst. 1, 2 advokátního tarifu. To však k zásahu Ústavního soudu stačit nemůže.
Jak podobně dovodila výše citovaná judikatura Ústavního soudu, vzhledem k řečenému není akceptovatelný ani názor, že bylo porušeno "legitimní očekávání" stěžovatelky ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; to proto, že jí uplatněný nárok pak nelze kvalifikovat "jako majetkový nárok, který byl již individualizován právním aktem nebo je individualizovatelný na základě právní úpravy".
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu