Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti AGENCY TRANSPORT s.r.o., Družstevní 63, Chrastava, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské nám. 15, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 61/2023-32 ze dne 13. 9. 2023, s nímž je spojen návrh na zrušení § 36 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva dopravy jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se navrhovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatelka spolu s ústavní stížností ze stejných důvodů navrhuje zrušení § 36 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, podle § 74 zákona o Ústavním soudu.
2. Stěžovatelka se dopustila přestupků podle § 35 odst. 2 písm. h), § 35 odst. 1 písm. g) a § 35 odst. 4 zákona o silniční dopravě, za což jí byla uložena pokuta ve výši 8 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí správních orgánů stěžovatelka neúspěšně brojila žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a následně kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.
3. Stěžovatelka, která je přepravní společností, tvrdí, že učinila vše, co bylo možné učinit, aby nedošlo k výše uvedenému přestupkovému jednání. Uvádí, že šlo o individuální selhání řidiče, který byl stěžovatelkou jinak řádně školen a prověřen. Správní orgány a soudy stěžovatelce nijak nenaznačily, jak by měla podobným situacím v budoucnu předejít. Objektivní odpovědnost dopravce bez možnosti liberace považuje za rozpornou s ústavně zaručenými základními právy. Správní orgán by měl zkoumat, zda dopravce vynaložil veškeré možné úsilí, aby řidič přestupek nespáchal.
4. Stěžovatelka uvádí, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces, když neměla proti přestupku žádnou možnost obrany, neboť soudy bez dalšího aplikovaly § 36 odst. 3 zákona o silniční dopravě a nezabývaly se možností liberace. Navrhuje proto uvedené ustanovení zrušit. Současně tvrdí, že bylo porušeno její právo na rovnost v soudním řízení. Vynakládá totiž prostředky na školení řidičů a plnění dalších opatření, aniž by to bylo zohledněno v její odpovědnosti za přestupek, a dostává se tak do nerovného postavení vůči ostatním dopravcům, kteří tyto povinnosti neplní, ale odpovídají stejně.
5. Procesní podmínky řízení o ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a nejsou dány ani důvody její nepřípustnosti.
6. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do jejich rozhodovací činnosti vstupuje pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jiné vady, které nesouvisejí s rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, se nacházejí mimo jeho přezkumnou pravomoc.
8. Ústavní soud se otázkou objektivní odpovědnosti za přestupek již zabýval, a to v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 ze dne 16. 5. 2018 ve vztahu k § 10 odst. 3 a § 125f zákona č. 297/2011 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Napadená ustanovení stanoví (subsidiární) objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, kterým může být i nepodnikající fyzická osoba, za dodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích. Zproštění odpovědnosti (liberace) přitom přichází v úvahu pouze v případech odcizení vozidla, registrační značky či podání žádosti o zápis změny provozovatele vozidla (srov. § 125f odst. 6 zákona o silničním provozu). Ústavní soud přitom uvedenou úpravu aproboval.
9. Ústavní soud tehdy uvedl, že "objektivní odpovědnost není nepřípustným, ani nijak neobvyklým právním institutem. Jakkoliv lze zásadu, že každý odpovídá jen za své vlastní jednání, považovat za jakési přirozené východisko odpovědnostních právních vztahů, efektivní regulace některých oblastí lidského jednání může v tomto ohledu vyžadovat zvláštní úpravu". Uvedené platí zvláště v oblasti regulace podnikatelské činnosti. Ústavní soud proto zdůraznil, že "stanovení objektivní odpovědnosti není vyloučeno ani ve správním právu.
Správní delikty, jichž se pachatel dopustí nesplněním povinnosti bez ohledu na zavinění, mají své opodstatnění zejména v případech, kdy je regulován určitý provoz, respektive určitá kvalifikovaná činnost, na níž se může podílet větší počet osob. Není podstatné, jakým způsobem povinný subjekt zajistí splnění určité povinnosti, ale výlučně to, zda došlo nebo nedošlo k jejímu porušení. Typicky jde o správní delikty právnických osob nebo podnikajících fyzických osob, které vykonávají svou činnost prostřednictvím svých zaměstnanců či jiných oprávněných osob."
10. Z nastíněných důvodů náš právní řád u právnických a podnikajících fyzických osob pro vznik odpovědnosti za přestupek zavinění obecně nevyžaduje, a to ani po zavedení nové komplexní úpravy přestupků a někdejších správních deliktů (srov. § 20 a § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Výchozím modelem je v těchto případech objektivní odpovědnost. V úvahu však přichází možnost zproštění se odpovědnosti (liberace), jestliže pachatel prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil (srov. § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).
11. Zákonodárce však může stanovit, že v některých případech liberace nepřipadá v úvahu (absolutní objektivní odpovědnost). Stanoví tím odpovědnost za výsledek, nikoli odpovědnost za jednání. Ve vztahu k projednávané věci tak činí v § 36 odst. 3 zákona o silniční dopravě, který stanoví, že právnická a podnikající fyzická osoba se odpovědnosti za přestupek podle § 34f odst. 1 písm. a), b), d) a f) až n), § 35 odst. 1 písm. b) a m), § 35 odst. 2 písm. b), h) a z) a § 35 odst. 4 nemůže zprostit. Obdobně lze o odpovědnosti za výsledek hovořit u výše uvedeného § 125f zákona o silničním provozu (ve světle velmi specifických liberačních důvodů spojených s odcizením či změnou provozovatele vozidla).
12. Stanovení odpovědnosti za výsledek ve vztahu k právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám, resp. zavedení absolutní objektivní odpovědnosti za přestupky, přitom nelze označit za protiústavní. Podnikání s sebou přináší možnost zisku, ale současně s tím i zvýšenou společenskou a právní odpovědnost.
13. Ochrana veřejného zájmu, vč. ochrany práv jiných a zachování podmínek férové soutěže, vyžaduje veřejnoprávní regulaci podnikání, což se promítá i do znění čl. 41 odst. 1 Listiny. Státní orgány však nejsou schopny odhalit a postihnout všechna individuální porušení veřejnoprávních povinností. Zákonodárce proto může volit různé strategie, jak dosáhnout generální prevence, a tím i účelu regulace v souladu se zásadou, že protiprávní jednání se nesmí (ekonomicky) vyplatit. Jednou z těchto strategií je i zavedení absolutní objektivní odpovědnosti.
Fakticky tím na podnikatele přenáší část odpovědnosti za vymáhání veřejnoprávních pravidel, resp. odpovědnost za výsledek, v tomto případě za legální postup svých řidičů. Vyvažuje tím skutečnost, že podnikatel může mít z protiprávního jednání těch, za jejichž jednání odpovídá, ekonomický prospěch a výhodu proti konkurenci. Hrozbou postihu bez možnosti liberace ho proto motivuje k tomu, aby si nastavil důsledné vnitřní mechanismy prevence a kontroly a vymáhal je.
14. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že se nachází v nerovném postavení vůči ostatním dopravcům, kteří odpovídají za přestupky stejným způsobem, aniž by bylo zohledněno, že ona (na rozdíl o některých jiných) činí řádně všechna preventivní opatření. Je pravdou, že žádné vnitřní mechanismy nedokáží plně předejít individuálním excesům ze strany řidičů. Nelze však pochybovat o tom, že existence těchto mechanismů má významný efekt na výsledné jednání řidičů; jinak by tyto mechanismy postrádaly smysl. V rozsahu, v jakém jsou vnitřní mechanismy stěžovatelky účinné, proto nelze hovořit o tom, že by byla proti jiným dopravcům, kteří je třeba zanedbávají, stěžovatelka v nevýhodě. Je to přitom právě výsledné jednání řidičů, které má přímý vliv na ziskovost dopravce na straně jedné a řádné a bezpečné fungování silniční dopravy na straně druhé, a zákonodárce proto svou pozornost zaměřil právě na něj.
15. Nic z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti proto nenasvědčuje tomu, že by byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Ústavní soud proto její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu