Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TERMINAL OIL a.s., sídlem Na Flusárně 168, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. září 2022 č. j. 4 Afs 53/2022-40, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Platebním výměrem vydaným Specializovaným finančním úřadem dne 18. 6. 2019 pod č. j. 97622/19/4223-21792-403123, ve spojení s rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 14. 11. 2019 č. j. 46715/19/5300-22443-712878, uložil správce daně stěžovatelce pokutu ve výši 30 000 Kč podle § 101h odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDPH"), za nepodání následného kontrolního hlášení za období měsíce března roku 2019 ve lhůtě stanovené ve výzvě ze dne 7. 5. 2019. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") správní žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 9. 2. 2022 č. j. 43 Af 2/2020-26.
3. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, v níž namítala, že za prodlení s podáním následného kontrolního hlášení neodpovídá, neboť bylo zapříčiněno pochybením jejího obchodního partnera a nadto trvalo pouhých šest dnů. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl. Uvedl, že vedlejší účastník ani krajský soud nepochybili, když při uložení pokuty podle § 101h ZDPH nezohlednili stěžovatelkou uváděné důvody prodlení s podáním následného kontrolního hlášení.
Jelikož stěžovatelka nepodala kontrolní hlášení ve lhůtě stanovené ve výzvě, nemohl správce daně postupovat jinak, než jí pokutu ve výši 30 000 Kč uložit. Sankce podle § 101h odst. 1 písm. c) ZDPH je totiž stanovena fixně a správce daně nemá při jejím ukládání prostor pro správní uvážení. Okolností vylučujících odpovědnost za opožděné podání kontrolního hlášení se lze dovolávat až v řízení o žádosti o prominutí pokuty podle § 101k ZDPH, nikoli v řízení o uložení pokuty podle § 101h ZDPH; v této souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal na vlastní judikaturu a taktéž na nález Ústavního soudu ze dne 6.
12. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 32/15
(N 232/83 SbNU 605).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právním názorem Nejvyššího správního soudu a dovolává se zohlednění důvodů, pro které podala kontrolní hlášení až po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě správce daně. V této souvislosti uvádí, že prodlení nevzniklo jejím zaviněním, nýbrž bylo zapříčiněno pochybením jejího smluvního partnera; jakmile stěžovatelka obdržela od smluvního partnera potřebné informace, kontrolní hlášení neprodleně podala. Vyjadřuje své přesvědčení, že správní orgány i obecné soudy měly zvažovat, zda k jejímu prodlení došlo z omluvitelných důvodů či nikoli. Poukazuje taktéž na okolnost, že se s podáním kontrolního hlášení zpozdila o pouhých šest dnů. Uzavírá, že s ohledem na okolnosti vzniku a délku trvání jejího prodlení je třeba uložení pokuty hodnotit jako protiústavní.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
6. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či jiné zásahy orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je tak povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost. To platí i pro nynější případ.
7. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá námitky, jež uplatnila již dříve v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší správní soud na ně v napadeném rozsudku reagoval a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Vysvětlil, že povinnost zaplatit pokutu za včasné nepodání kontrolního hlášení podle § 101h odst. 1 písm. c) ZDPH vzniká ex lege a výše smluvní pokuty je stanovena fixně; správce daně nemá při vydání platebního výměru prostor pro správní uvážení, zda a v jaké výši sankci uložit. Ke snížení výše uvedené pokuty, případně i k jejímu úplnému prominutí, může správce daně přistoupit pouze na základě žádosti plátce daně o její prominutí (§ 101k ZDPH); z napadeného rozhodnutí se však podává, že stěžovatelka tohoto institutu nevyužila. Svůj právní názor Nejvyšší správní soud řádně odůvodnil a jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
8. Je vhodné dodat, že ústavností sankčního mechanismu podle § 101h ZDPH se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15 , na který Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odkazuje. Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětná právní úprava není v rozporu s ústavním pořádkem, a to mimo jiné právě s přihlédnutím k existenci institutu žádosti o prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení podle § 101k ZDPH, jenž umožňuje správnímu orgánu individuálně věc posoudit a pokutu moderovat (viz bod 77 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15 ).
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.
10. Ústavní soud proto rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Pavel Šámal v. r. předseda senátu