Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Dlouhá 3458/2a, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 122/2024-439 ze dne 15. srpna 2024, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a M. L. a nezl. E. D., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že Okresní soud v Ústí nad Labem svěřil nezletilou do péče matky, jelikož od posledního rozhodnutí o péči došlo ke změně poměrů. Současně uložil stěžovateli (otci) povinnost platit na výživu nezletilé měsíčně částku 10 000 Kč a uhradit nedoplatek na výživném za období od 6. 5. 2023 do 31. 1. 2024 ve výši 68 380 Kč. Okresní soud poukázal na to, že nezletilá opakovaně sdělila své přání být svěřena do péče matky, k níž se přestěhovala po incidentu v domácnosti stěžovatele. Okresní soud shledal, že se nezletilá se stěžovatelem sama dobrovolně vídá, komunikuje s ním, a proto rozhodnutí o svěření do péče matky respektuje práva obou rodičů včetně otce.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem následně rozhodnutí o péči potvrdil. Zároveň změnil výrok o vyživovací povinnosti otce tak, že mu uložil povinnost platit k rukám matky na výživu nezletilé částku 15 000 Kč měsíčně. V důsledku toho zároveň změnil výrok o dlužném výživném stěžovatele a uložil mu povinnost zaplatit částku 157 581 Kč. Krajský soud vyšel z životní úrovně stěžovatele odpovídající čistému měsíčnímu příjmu ve výši okolo 100 000 Kč. Stěžovatel totiž vlastní nemovitosti v hodnotě přes 10 000 000 Kč, je 50% společníkem ve společnosti rovněž vlastnící nemovitosti v hodnotě kolem 15 000 000 Kč. Stěžovatel navíc splácí úvěry ve výši kolem 70 000 Kč měsíčně; schopnost splácet takto vysoké úvěry taktéž svědčí o vysoké životní úrovni.
3. Stěžovatel nejprve podal blanketní ústavní stížnost, kterou následně stručně doplnil. Tvrdí, že obecné soudy nesprávným způsobem posoudily zájem nezletilého dítěte, přičemž se odchýlily od konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu. Obecné soudy nedostatečně odůvodnily závěr, dle kterého není nejvhodnějším způsobem řešení střídavá péče. Ke skutečnosti, že nezletilé vadí konzumace alkoholu ze strany stěžovatele, uvedl stěžovatel, že při provozování podniku veřejného stravování jeho ošacení muselo nasát pach.
Druhou podstatnou okolností je podle stěžovatele fakt, že mu nezletilá nikdy nesdělila, že by nelibě nesla stěžovatelovo příležitostné popíjení alkoholu a že by konzumaci považovala za nadměrnou. Matka navíc podle stěžovatele po převzetí péče nedostatečně podporuje dceru v jejích zájmových aktivitách. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím o výši výživného. Tvrdí, že sice opravdu vlastní řadu nemovitostí, ale "(...) učinit přímočarý závěr, že z důvodu vlastnění majetku v rozsahu čtyřnásobku mediánu znamená potencionalitu příjmu v rozsahu čtyřnásobku mediánu je zcela mimo realitu." Argument krajského soudu, že příjmy OSVČ se jen těžko zjišťují, považuje stěžovatel za dehonestující spekulaci o krácení daňových povinností.
4. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ústavní stížnost jen hraničně splňuje povinné náležitosti návrhu na zahájení řízení, zejména ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Neobsahuje totiž žádné relevantní tvrzení o porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost je prostá jakéhokoli poukazu na konkrétní ustanovení ústavního pořádku či judikaturu Ústavního soudu. Skutečnost, že Ústavní soud není odůvodněním ústavní stížnosti vázán, přitom nezbavuje stěžovatele, resp. jeho právního zástupce povinnosti ji řádně odůvodnit.
5. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
6. Z pohledu ústavnosti napadeného rozhodnutí je zásadní především to, že krajský soud, a před ním také okresní soud, rozhodly o svěření nezletilé do péče matky při respektu k základním právům otce, jakož i při respektu k judikatuře Ústavního soudu, týkající se preference střídavé péče (za všechny lze citovat nález sp. zn. I. ÚS 3522/22
a judikaturu v něm citovanou). Krajský soud správně zdůvodnil odchylku od tohoto obecného pravidla.
7. Přání dítěte, byť je zásadním vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu, skutečně nemůže být vodítkem jediným (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13
, bod 23). V tomto případě však šlo o opakovaně formulované přání třináctileté, dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé nezletilé, kterému je třeba přiznat patřičnou váhu, jak krajský soud rovněž odůvodnil. Velmi přesvědčivě se pak krajský soud v bodě 23 napadeného rozhodnutí zabýval tím, proč za daných okolností není svěření do péče matky nepřiměřeným omezením práv otce, resp. proč přání nezletilé převáží. Krajský soud vzal v potaz všechny okolnosti, jejichž vážení v napadeném rozhodnutí logicky popsal.
Zájmy otce jsou respektovány (naplňovány) faktickým chováním nezletilé, která se s ním dobrovolně vídá a současně je na místě s přihlédnutím k jejímu přání a předchozím incidentům respektovat její přání bydlet u matky, a to i vzhledem k blízké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů. Krajský soud také zmínil, že v minulosti byla nezletilá svěřena na základě svého přání do péče otce, jelikož se matka odstěhovala do X, přičemž tehdy otec přání nezletilé respektoval. Tím krajský soud zjevně mínil poukázat na to, že se o přání nezletilé otec dříve opíral a nyní jej zlehčuje.
8. Krajský soud rovněž ústavně souladně odůvodnil výši přiznaného výživného s přihlédnutím k životní úrovni stěžovatele, jíž mají odpovídat také poměry nezletilé. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku rozhodnutí krajského soudu nemůže nyní s nezletilou trávit čas na rekreaci, tudíž nezletilá může nabýt dojmu, že jí to otec nechce dopřát, což může zkomplikovat jejich vztah. Pokud však otec vlastní nemovitosti v hodnotě mnoha milionů korun a vzal-li si úvěry, které splácí částkou v celkové výši 71 600 Kč měsíčně (mimo jiné na rekonstrukci penzionu atd.), jeví se toto jeho tvrzení účelovým. Krajský soud naopak správně vzal v potaz, že splácení úvěrů stěžovatele nemůže jít k tíži nezletilé, resp. není důvodem pro nižší výživné. Objem finančních závazků, které je stěžovatel měsíčně schopen uhradit, totiž naopak svědčí o jeho vysoké životní úrovni, na kterou má ve shodné míře právo i jeho dcera.
9. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu