Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Město Znojmo, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem sídlem Havlíčkovo nábř. 2728/38, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, č. j. 28 Cdo 2161/2020-344, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 21 Co 31/2018-300, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 9. 2017, č. j. 7 C 235/2016-228, spojené s návrhem na zrušení části
§ 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, a Lesů České republiky s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků, neboť podle závěru okresního soudu stěžovatel nesplňuje podmínky pro přechod předmětných pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přechodu majetku"). Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, kterým se domáhal jeho změny a vyhovění žalobě o určení, že je vlastníkem předmětných pozemků.
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") částečně rozsudek okresního soudu změnil a ve vztahu k jednomu z předmětných pozemků určil, že stěžovatel je jeho vlastníkem a ve vztahu k ostatním pozemkům rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti potvrzující části rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. K otázce stěžovatele - týkající se nutnosti intabulace vlastnického práva pro nabytí vlastnického práva k nemovitostem na základě přídělu podle zákona č. 142/1947 Sb. - Nejvyšší soud uzavřel, že tato otázka byla vyřešena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl.
ÚS 1/95 ze dne 14. 6. 1995 (N 32/3 SbNU 241; 166/1995 Sb.), přičemž napadený rozsudek krajského soudu je s tímto nálezem plně v souladu a Nejvyšší soud je citovaným nálezem vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy. K otázce stěžovatele - zda podle § 2 zákona o přechodu majetku přecházejí na obce pozemky zastavěné stavbami, které se ke dni 24. 5. 1991 nacházely ve vlastnictví státu - Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudek krajského soudu není založen na této otázce, nýbrž na závěru, že předmětné pozemky nemohly na stěžovatele přejít podle § 2 zákona o přechodu majetku, jelikož k nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům bylo zapotřebí intabulace, která v posuzovaném případě provedena nebyla.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti projevuje nesouhlas s právním názorem, kterým byly soudy rozhodující v jeho věci vedeny, když mu jeho nárok nepřiznaly, neboť podle jejich názoru k přechodu vlastnického práva na základě přídělu docházelo až intabulací. Tento závěr, vycházející z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/95 , stěžovatel nepovažuje za správný, neboť je v rozporu s principem, podle kterého by výklad norem ustálený v době, kdy se tyto normy aplikovaly jako živé, měl být pro zachování právní jistoty a kontinuity práva přebírán pro další rozhodování bez dalšího ohýbání.
Konkrétně stěžovatel namítá, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/95 se Ústavní soud nevypořádal s dobovou interpretací obecného zákoníku občanského a zákona č. 142/1947 Sb., obsaženou jednak v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Rv I 783/27 a jednak v publikaci Právo občanské z roku 1946. Podle stěžovatele je z uvedeného patrné, že se v případě přídělů v době, kdy se příslušné předpisy v praxi aplikovaly, ustálil výklad ohledně výluky z intabulačního principu. Stěžovatel proto po Ústavním soudu požaduje, aby byl jeho nález sp. zn. Pl.
ÚS 1/95 zrevidován. V další části své ústavní stížnosti stěžovatel podle § 74 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje, aby Ústavní soud zrušil § 2 odst. 1 písm. b) zákona o přechodu majetku ve slovech "ve vlastnictví fyzických osob". Uvedené ustanovení je v citované části podle stěžovatele v příkrém rozporu se zásadou rovnosti, neboť činí rozdíly mezi fyzickou a právnickou osobou v otázce toho, zda pozemek zastaven stavbou v jejím vlastnictví na obce přejde či nikoliv.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obsaženým v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/95 , ze kterého obecné soudy v napadených rozsudcích při svých závěrech vycházejí. Zásadní v posuzované věci byl následující závěr vyjádřený v citovaném plenárním nálezu Ústavního soudu: "Pokud jde o příděly a přídělové řízení, postrádá zákon č. 142/1947 Sb. ustanovení, jež by se dotýkalo principu intabulace, neboť v ustanovení § 8 odst. 8 pouze stanoví, že pro úpravu právních poměrů vztahujících se na přidělenou půdu platí přiměřeně ustanovení části čtvrté zákona ze dne 8.
května 1947, č. 90 Sb., o provedení knihovního pořádku stran konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek. Vzhledem k ustanovení § 17 zákona č. 142/1947 Sb., podle kterého pro řízení podle tohoto zákona, včetně vyvlastnění půdy podle § 1 odst. 3, platily - s výhradou ustanovení § 8 - přiměřeně příslušné předpisy záborového zákona a zákonů jej doplňujících, to tedy dále znamená, že požadavek intabulace jako podmínky nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem, zakotvený v ustanovení § 28 náhradového zákona, platil i po nabytí účinnosti citovaného zákona č. 142/1947 Sb. (...) Odlišná situace nastala teprve účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., umožňujícího v ustanovení § 111 odst. 1 nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou smlouvou.
Obdobně zde ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu veřejné správy. Ústavní soud má proto za to, že vzhledem k těmto ustanovením byl v našem právním řádu dnem účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 1. 1. 1951, výslovně opuštěn intabulační princip" (nález sp. zn. Pl. ÚS 1/95 ).
Stěžovatelem předložené argumenty, proč by se měl Ústavní soud v nyní posuzované věci odchýlit od shora citovaného plenárního nálezu - tzn. že se nález podle stěžovatele nevypořádává také s dobovou interpretací, na kterou stěžovatel poukazuje (rozhodnutí soudu a odborná publikace) - představují pouhou polemiku se závěry v odkazovaném nálezu, který vychází z právního posouzení, jež sdílí i nyní rozhodující senát Ústavního soudu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že z odůvodnění nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 1/95 je zřejmé, že Ústavní soud dobovou interpretaci příslušné právní úpravy při svých úvahách neopomněl (Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému, díl druhý, Praha 1935) a i na jejím základě dospěl k jinému právnímu závěru, než stěžovatel preferuje. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení zákona sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu