Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, společníkem v Advokátní kanceláři HAVEL, HOLÁSEK & Partners, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, adresa pro doručování: Brno, Hilleho 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012 č. j. 15 Co 486/2012-83, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a 1) Evy Uherkové a 2) Roberta Uherka, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejších účastnících společně a nerozdílně zaplacení částky 87 741,40 Kč spolu s úrokem prodlení (podrobněji viz výrok II. rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 7. 10. 2011 č. j. 113 EC 579/2011-52). Nárok odůvodnila tím, že dne 26. 4. 2004 uzavřeli vedlejší účastníci se stěžovatelkou smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření, v níž se stěžovatelka zavázala poskytnout vedlejším účastníkům ke sjednanému účelu překlenovací úvěr ve výši 120 000 Kč. Vedlejší účastníci však nespláceli řádně a čas, a to ani po výzvách stěžovatelky. Z její strany bylo přistoupeno k realizaci zástavního práva k pohledávce ze stavebního spoření, čímž se jistina úvěru snížila, avšak ani po následném plnění ze strany vedlejších účastníků nebyla celá částka uhrazena (platby započítávány na úroky z prodlení).
3. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově, jako soud prvního stupně, rozhodl ve výše označeném rozhodnutí vůči první vedlejší účastnici rozsudkem pro uznání, tedy o její povinnosti zaplatit stěžovatelce žalovanou částku spolu s úroky z prodlení (výrok II.). Ve výroku III. rozsudku bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba vůči druhému vedlejšímu účastníkovi; ve výroku IV. rozsudku bylo rozhodnuto, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětná smlouva byla uzavřena pouze s první vedlejší účastnicí jako účastnicí stavebního spoření. U druhého vedlejšího účastníka, byť ve smlouvě byl označen jako spoludlužník, nebylo prokázáno, že by byl účastníkem stavebního spoření.
4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací ve výroku II. rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku a výroku o nákladech řízení v poměru mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem řízení. Ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na ně. Uvedl, že smlouva o stavebním spoření byla uzavřena pouze mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí a pouze s ní mohla stěžovatelka platně uzavřít též předmětnou smlouvu o překlenovacím úvěru. Ta je v části, kdy je jejím účastníkem jako spoludlužník též druhý vedlejší účastník, neplatná pro rozpor se zákonem.
5. Stěžovatelka odůvodňovala podání ústavní stížnosti tím, že soud neposkytl ochranu vlastnickému právu a formalisticky uzavřel, že úkon spoludlužníka, kterým se zavázal vrátit poskytnutý překlenovací úvěr a úvěr ze stavebního spoření podpisem předmětné smlouvy, je absolutně neplatný z toho důvodu, že neuzavřel smlouvu o stavebním spoření. Namítala, že soud nesledoval účel smlouvy a vůli stran stvrzenou podpisem na smlouvě a zabýval se pouze zněním zákona. Domnívala se, že rozhodnutí odvolacího soudu má charakter překvapivého rozhodnutí, neboť je podle ní v rozporu s judikaturou a principy právního státu. Stěžovatelka též namítala nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Uvedeným postupem soudu mělo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, který by shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu.
Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí. Na tomto místě Ústavní soud opětovně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí pouze do té míry, aby zajistil ochranu základních práv a svobod účastníků a aby bylo rozhodnutí jako celek možno považovat za spravedlivé.
9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).
12. Stěžovatelka v nyní projednávané věci brojí proti právnímu posouzení otázky účastenství smlouvy o překlenovacím úvěru ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi. Argumentuje příliš formalistickým přístupem obecného soudu a porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Předně je nutné uvést, že stěžovatelka výslovně napadá pouze rozsudek odvolacího soudu. Závěry dále učiněné Ústavním soudem je však nutné vztáhnout též na rozsudek soudu prvního stupně v té jeho části, v níž byl potvrzen soudem odvolacím. Rovněž je nutné konstatovat, že stěžovatelka je oprávněna napadnout ústavní stížností pouze část rozsudku odvolacího soudu, a to konkrétně výrok II., popř. též III. Proti výroku I. není důvodu ústavní stížnost podat.
14. Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově i právně obdobném případu již rozhodoval, a to usnesením ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3002/07
. Ústavní stížnost téže stěžovatelky byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. I v této věci šlo o závazek plynoucí ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření.
15. Ústavní soud zastává názor, že skrze námitky stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje prvky překvapivosti, resp. že soud nesprávně interpretoval příslušné právní normy. Ústavní soud však dospěl k závěru, že zejména odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sleduje koncepci právní úpravy závazkového práva a není možné označit jej za extrémně vybočující z mezí ústavnosti.
Obecné soudy primárně posuzovaly otázku účastenství smlouvy o stavebním spoření; v tomto ohledu není možné odhlédnout od znění příslušného zákonného ustanovení [§ 1 písm. b) a § 5 1 a 2 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb. (dále jen "zákon o stavebním spoření")], přičemž zejména odvolacímu soudu není možné upřít ani snahu o interpretaci účelu předmětné právní úpravy.
Zejména z ustanovení § 5 zákona o stavebním spoření vyplývá, že pouze účastník smlouvy o stavebním spoření je oprávněn žádat o poskytnutí (překlenovacího) úvěru ze stavebního spoření na financování bytových potřeb. Pokud druhý vedlejší účastník nebyl účastníkem smlouvy o stavebním spoření, není oprávněn být účastníkem ani smlouvy o úvěru ze stavebního spoření, a to ani v případě, kdy by šlo o manžela (srov. závěry výše uvedeného plenárního usnesení Ústavního soudu).
16. Při posouzení, zda bylo řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu -, dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Není možné dospět ani k závěru, že by byla v průběhu řízení jakkoliv krácena na svých zákonem stanovených procesních právech; ve všech aspektech se jí dostalo řádného procesu. Obecným soudům není možné vytknout ani prvky libovůle při intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného, srozumitelného a logického odůvodnění.
17. Se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušení Listinou garantovaného práva vlastnit majetek. Není možné ve věci opomenout skutečnost, že stěžovatelka byla ve věci úspěšná, a to v důsledku uznání závazku první vedlejší účastnicí v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 87 741,40 Kč s příslušenstvím; soud prvního stupně ve výroku II. rozsudku rozhodl o povinnosti první vedlejší účastnice tuto částku spolu s úroky z prodlení (příslušenstvím) uhradit. Jestliže stěžovatelka i nadále požaduje určení, že druhý vedlejší účastník je povinen též k úhradě částky společně a nerozdílně s první vedlejší účastnicí, jedná se pouze o snahu o potvrzení správnosti názoru o pasivní věcné legitimaci obou vedlejších účastníků stejně, jako tomu bylo ve dříve projednávané věci (viz výše).
18. Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu