Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. Ivana Reháka, soudního exekutora, sídlem Dlouhá 9, Ústí nad Labem, zast. JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem, sídlem Nám. Míru, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 13.11.2007, č.j. 10 Co 1166/2006-288, a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 29.6.2006, č.j. 50 Nc 4772/2003-272, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti napadeným usnesením podává stěžovatel ústavní stížnost, a to z následujících důvodů:
- postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), kdy za nepředvídatelný postup považuje svévolné porušení principu vázanosti právním názorem odvolacího soudu,
- soud I. stupně nebyl oprávněn odepřít aplikaci platného právního předpisu, protože obecné soudy jsou oprávněny posoudit rozpor podzákonného předpisů se zákonem, pokud takový rozpor z právní úpravy jednoznačně a výslovně vyplývá; odlišný postup v rozporu s čl. 36 Listiny zasahuje do právní jistoty,
- krajský soud aplikoval nález Ústavního soudu při posuzování hmotněprávního nároku stěžovatele, který vznikl a byl řádně uplatněn ještě před jeho vyhlášením, derogace předmětných ustanovení nemůže mít vliv na to, zda nárok podle těchto ustanovení vznikl, či nikoliv; takový postup je v rozporu s čl. 36 Listiny,
- i při aplikaci vyhlášky ve znění před novelou mu měla být přiznána odměna ze základu, jímž byla výše uhrazené pohledávky v průběhu exekuce, neboť tato částka představuje i exekutorem vymožené plnění, proto postup soudů považuje stěžovatel za základ do jeho základního práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Podstata ústavní stížnosti je založena na možnosti aplikace závěrů z nálezu Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 8/06 publ. pod č. 94/2007 Sb. V něm Ústavní soud konstatoval, že považuje skutečnost, kdy se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (neboť taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc, v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment.
Pro rozpornost částí vyhl. č. 330/2001 Sb., jakož i některých novelizujících ustanovení, s Ústavou ČR a Listinou, Ústavní soud příslušná ustanovení zrušil a vybídl obecné soudy, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s principy naznačenými v nálezu. Z těchto principů následně vycházel Ústavní soud též při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech ve věcech sp.zn. I. ÚS 639/04 a sp.zn. I.ÚS 752/04
.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že postup obecných soudů byl plně v souladu s jeho rozhodovací praxí, a proto nejsou stěžovatelovy námitky relevantní. K nim in concreto dodává, že
- vázanost právním názorem odvolacího soudu není možno absolutizovat a trvat na naplnění tohoto postulátu dospěje-li Ústavní soud k závěru o protiústavnosti právní úpravy, která by měla být aplikována v důsledku právního názoru odvolacího soudu,
- podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce obecného soudu vždy oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, nikoliv pouze při existenci jednoznačného a výslovného rozporu,
- tvrzený nárok sice vznikl v době před zrušením příslušných ustanovení vyhl. č. 330/2001 Sb., ale nebylo o něm pravomocně rozhodnuto, soud při jeho posuzování musel vycházet ze stavu v době rozhodování, - ve smyslu závěrů obsažených v nálezu Pl. ÚS 8/06 soudy logicky interpretovaly význam okolnosti, že dlužná částka byla uhrazena po nařízení exekuce, avšak bez přímé účasti stěžovatele na provedení exekuce.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2008
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu