Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky P. T. T., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem v Brně, Milady Horákové 1957/13, proti informaci Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o novém posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem rodinným č. j. MV-133481-4/SO-2023 ze dne 26. 9. 2023 a informaci Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, o důvodech neudělení dlouhodobého víza č. j. OAM-13256-24/DV-2022 ze dne 31. 5. 2023, za účasti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Stěžovatelka je občankou Vietnamské socialistické republiky, kde žije sama v rodinném domě; je jí téměř 64 let a je v důchodu. Stěžovatelka je rozvedená od roku 1986. Její jediný čtyřicetiletý syn žije v Česku od roku 2007, má manželku, dvě děti a podniká v maloobchodě.
4. Stěžovatelka se chce přestěhovat za synem a jeho rodinou do České republiky. V listopadu 2021 poprvé požádala o dlouhodobé vízum; její žádosti nebylo vyhověno (rozhodnutí č. j. OAM-18985/DV-2021). Stěžovatelka proti neudělení dlouhodobého víza brojila správní žalobou, kterou Městský soud v Praze odmítl jako nepřípustnou (usnesení č. j. 11 A 68/2022-46 ze dne 27. 11. 2023).
5. V říjnu 2022 stěžovatelka znovu požádala na Zastupitelském úřadu České republiky v Hanoji o udělení dlouhodobého víza nad 90 dnů za účelem rodinným. Učinila tak žádostí ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců [zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky]; jako doklad o účelu pobytu doložila rodný list syna.
6. V květnu 2023 byl se stěžovatelkou na zastupitelském úřadu proveden pohovor, v rámci kterého uvedla následující: Stěžovatelka je členkou zemědělského družstva a může hospodařit na malém rýžovém poli, v současné době však na poli nehospodaří, protože jej darovala sousedce, která se o stěžovatelku stará, když to potřebuje. Stěžovatelka nepracuje, nemá žádný vlastní příjem, její syn jí posílá asi 2 000 CZK měsíčně. Stěžovatelka má zdravotní obtíže: má vysoký krevní tlak a problémy se srdcem, bere léky a byla opakovaně hospitalizována. Stěžovatelka se o sebe dokáže postarat, když jí je dobře, jinak musí o pomoc žádat sousedku. Syn stěžovatelku navštívil ve Vietnamu čtyřikrát, stěžovatelka v Česku nikdy nebyla, má ve Vietnamu dva bratry, kteří však bydlí daleko. Stěžovatelka hodlá se synem žít v ČR v jeho bytě, chce pomáhat v domácnosti, starat se o vnoučata a učit je vietnamsky.
7. Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky ("OAMP"), v květnu 2023 dlouhodobé vízum stěžovatelce neudělilo podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka podle OAMP dostatečně neprokázala, že udělení dlouhodobého víza je nutné za účelem rodinným ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
8. OAMP v odůvodnění předně uvedl, že v případě stěžovatelky není účelem dlouhodobého pobytu "sloučení rodiny" ve smyslu § 42a zákona o pobytu cizinců a Směrnice EU o právu na sloučení rodiny (Směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny). Stěžovatelka není cizinkou, která může žádat o udělení dlouhodobého pobytu za účelem sloučení rodiny, protože není "osamělým cizincem starším 65 let nebo bez ohledu na věk cizincem, který se o sebe nedokáže ze zdravotních důvodů sám postarat" ve smyslu § 42a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
9. OAMP dále uvedl, že důvody pro udělení dlouhodobého pobytového oprávnění v režimu víza nad 90 dnů za účelem rodinným podle § 30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neshledal. Z provedeného pohovoru vyplývá, že stěžovatelka je zdravá přiměřeně svému věku, je samostatná a schopná se o sebe v základních úkonech každodenního života postarat, nemá vážná zdravotní omezení, v případě potřeby jí plnohodnotně pomáhá sousedka, nemá ani vážné finanční potíže, protože jí peníze posílá syn, který v ČR pobývá na základě trvalého pobytu, je soběstačný, výdělečně činný a žije se svou rodinnou.
Stěžovatelka a syn tedy na sobě vzájemně závislí nejsou. O své děti se syn a jeho manželka dosud starali sami a stěžovatelčinu pomoc nepotřebovali; vzhledem k věku vnoučat (10 a 12 let) lze očekávat jejich částečnou samostatnost. Rodiče, kteří se oba narodili ve Vietnamu, mohou své děti učit vietnamsky sami. Podle OAMP je zvláštní, že stěžovatelka hodlá vařit a starat se o domácnost, trpí-li tvrzenými zdravotními potížemi. Stěžovatelka v ČR nikdy nebyla a syn ji navštívil pouze čtyřikrát. Nebylo proto prokázáno, že by rodinný účel pobytu nyní vyžadoval pobyt na území ČR na dobu delší než 90 dnů.
10. OAMP uzavřel, že má-li být účelem pobytu stěžovatelky na území pouze soužití s nositelem oprávnění ke sloučení, je třeba, aby bylo prokázáno, že je dlouhodobé vízum nutné k zachování rodinného života, což v daném případě prokázáno nebylo. Pro stěžovatelku je dostačující udělení krátkodobého víza za účelem rodinným, u kterého má stěžovatelka možnost v ČR pobývat až 90 dnů v období 180 dnů.
11. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ("Komise") posoudila žádost stěžovatelky o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem rodinným podle § 180e odst. 7 věty druhé zákona o pobytu cizinců. Podle Komise důvod pro neudělení dlouhodobého víza byl dán podle § 56 odst. 1 písm. l) téhož zákona.
12. Komise dospěla k závěru, že na udělení dlouhodobého víza neexistuje právní nárok; rozhodnutí komu a za jakých podmínek bude vízum uděleno je v diskreci České republiky [Komise odkázala především na nález sp. zn. Pl. ÚS 23/11
ze dne 24. 4. 2012 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.)]. Podle Komise z žádosti nevyplývá žádný legitimní důvod, pro který by bylo nutné stěžovatelce pobytové oprávnění v režimu dlouhodobého víza udělit. Neudělením dlouhodobého víza není upřeno právo stěžovatelky pobývat společně se synem a jeho rodinou, neboť požadovaná návštěva na území ČR může být realizována v rámci krátkodobého víza; této možnosti stěžovatelka dosud ani nevyužila.
13. Podle Komise v případě stěžovatelky nebylo prokázáno, že je stěžovatelka závislá na svém synovi či že nepožívá nezbytnou podporu v zemi původu. Stěžovatelka nespadá ani do jedné z kategorií rodinných příslušníků ve smyslu § 42a zákona o pobytu cizinců. Citované zákonné ustanovení představuje tzv. fakultativní transpozici čl. 4 odst. 2 písm. a) Směrnice EU o právu na sloučení rodiny, tudíž je na volbě členského státu, zda a za jakých podmínek umožní vstup a pobyt daných osob. Česká republiky takové podmínky zakotvila právě v § 42a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Příbuzenský vztah mezi stěžovatelkou a jejím synem nelze pro účely zákona o pobytu cizinců považovat za vztah, který by zakládal právo na sloučení rodiny. Stěžovatelka není osamělou cizinkou starší 65 let ani cizinkou, která se o sebe nedokáže sama postarat.
14. Žádost stěžovatelky je podle Komise třeba posuzovat jako žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem rodinným ve smyslu § 30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pro realizaci tohoto účelu nepostačí prokázání rodinného vztahu, nýbrž musí být současně prokázán zvláštní důvod pro samotný pobyt na území delší než 90 dnů. Jinak by nebyl rozdíl mezi účelem sloučení rodiny, vycházejícím z podmínek uvedených v § 42a zákona o pobytu cizinců a Směrnice EU o právu na sloučení rodiny, který dává lepší právní postavení některým rodinným příslušníkům občanů třetích zemí, a účelem rodinným, který je určen všem ostatním.
15. Stěžovatelka je podle Komise samostatná a schopná se o sebe postarat v základních úkonech každodenního života (nákupy, úklid, strava atd.); tvrzené zdravotní problémy jsou adekvátní jejímu věku, vážné zdravotní omezení a nemožnost o sebe pečovat stěžovatelka neprokázala (nebyly předloženy ani dokumenty o hospitalizaci či nutnosti nepřetržité asistence). V případě občasné indispozice má stěžovatelka péči zajištěnu od sousedky. Rodinné a sociální vazby stěžovatelky v domovské zemi jsou nepochybné - stěžovatelka celý život žila ve Vietnamu a má zde sourozence. Má-li stěžovatelka skutečně vážné zdravotní problémy, není zřejmé, jak by se mohla starat o domácnost a vnuky v ČR.
16. Podle Komise může stěžovatelka návštěvu syna v ČR prozatím uskutečnit na základě krátkodobého víza uděleného podle vízového kodexu EU [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex)]. Stěžovatelku nadto může její syn s rodinou navštěvovat ve Vietnamu.
17. Stěžovatelka tvrdí, že jí správní orgány neudělily dlouhodobé vízum svévolně a v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces. Účel pobytu stěžovatelky v ČR vyžaduje, aby jí bylo uděleno dlouhodobé vízum, nikoliv krátkodobé: stěžovatelka kvůli zdravotnímu stavu nemůže pracovat, je finančně závislá na synovi a občas potřebuje pomoct při péči. Je zjevné, že problémy související se stářím není možné řešit krátkodobými návštěvami, ale pouze společným soužitím se synem a jeho rodinou.
18. Stěžovatelka si je vědoma, že na udělení dlouhodobého víza není právní nárok a že vízová rozhodnutí jsou vyloučena ze soudního přezkumu podle § 171 písm. a) zákona o pobytu cizinců; má ovšem základní lidská práva a musí být chráněna před libovůlí správního orgánu, byť je cizinka. Podle stěžovatelky je protiústavní vykládat § 30 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tak, že dlouhodobé vízum lze udělit teprve, až se o sebe starší cizinec nedokáže sám postarat.
19. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřili.
20. OAMP ve vyjádření navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že postup správních orgánů nebyl svévolný; rozhodnutí jsou řádně a zákonně odůvodněna. Důvodem pro udělení dlouhodobého víza není pouze existence příbuzenského vztahu; stěžovatelce se nepodařil prokázat kvalifikovaný rodinný vztah či stav závislosti. Správní orgány meze správního uvážení nepřekročily a neudělením víza nebylo porušeno žádné základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.
21. Také Komise navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Nad rámec důvodů odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že stěžovatelka existenci účelu pro udělení dlouhodobého víza pouze tvrdila, provedení příslušných důkazů však nenavrhla (například lékařskou zprávou). Byť je správní řízení ovládáno vyšetřovací zásadou, po správních orgánech nelze vyžadovat, aby za stěžovatelku obstarávaly podklady, které povedou k vyhovění její žádosti. Neexistuje základní právo cizinců na pobyt na území a neudělení víza nemůže porušit základní právo podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
22. Stěžovatelka ve své replice uvádí, že správní orgány protiústavně rozšiřují zákonné hmotněprávní podmínky pro udělení dlouhodobého víza. Ze samotných instrukcí Ministerstva vnitra uváděných na webových stránkách vyplývá, že osamělost cizince je považována za účel pobytu. Podle stěžovatelky ze zákona nevyplývá konkrétní doklad, kterým má žadatel účel udělení dlouhodobého víza prokázat. Správní orgán musí v případě pochybností z úřední povinnosti cizince vyzvat k pohovoru nebo k předložení dodatečných dokladů [podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Stěžovatelka při pohovoru dne 25. 5. 2023 na dotaz uvedla, že doloží lékařské zprávy prokazující její zdravotní stav do čtrnácti dnů; OAMP však nevyčkal a rozhodl již 31. 5. 2023.
23. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
24. Stěžovatelka svoji ústavní stížností brojí přímo proti správním rozhodnutím OAMP a Komise, aniž by je nejprve napadla ve správním soudnictví. Činí tak z důvodu soudní výluky, jež je zakotvena v § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Citované ustanovení v současném znění stanoví: "Z přezkoumání soudem jsou vyloučena rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza."
25. Ústavností zmíněné výluky ze soudního přezkumu se Ústavní soud v minulosti zabýval. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 dospěl k závěru, že není v rozporu s ústavním pořádkem, a to z následujících nosných důvodů: Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje. Je věcí každého suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Nemají-li cizinci na udělení dlouhodobého víza právní nárok, jeho neudělení není způsobilé přímo zasáhnout do jejich základních práv. Vyloučení rozhodnutí o neudělení víza ze soudního přezkumu proto není v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny. Podstatné je, že soudnímu přezkumu lze podrobit finální rozhodnutí o správním vyhoštění, které je způsobilé do základních práv cizinců skutečně zasáhnout. Je to totiž až rozhodnutí o správním vyhoštění, jeho přímým důsledkem může být faktický zásah do soukromého a rodinného života a které může bezprostředně vést k nucenému opuštění země. Soudní výluka nevede ani k nepřijatelné koncentraci moci u Ministerstva vnitra. Při komplexním pohledu na zákonnou úpravu přezkum zásahu do individuální sféry cizince nezávislým a nestranným orgánem existuje.
26. První senát Ústavního soudu je nálezem sp. zn. Pl. ÚS 23/11 vázán - ústavní stížnost je tedy přípustná ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatelka neměla k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně jejích základních práv.
27. Na tomto místě první senát Ústavního soudu uvádí, že v rámci projednávání ústavní stížnosti stěžovatelky zvažoval, zda by neměl řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přerušit a znovu navrhnout zrušení § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 2 věty první Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Po pečlivé deliberaci ovšem nakonec dospěl k závěru, že k takovému postupu není důvod - s ohledem na zjevnou neopodstatněnost návrhu stěžovatelky.
28. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
29. Stěžovatelka brojí primárně proti samotnému hodnocení naplnění zákonných podmínek pro udělení dlouhodobého víza; na rozdíl od OAMP a Komise má za to, že rodinný účel pobytu stěžovatelky v ČR vyžaduje, aby jí bylo uděleno dlouhodobé vízum, nikoliv jen vízum krátkodobé. Podle Ústavního soudu ovšem napadená rozhodnutí za svévolná či protiústavní označit nelze, což je z ústavněprávní perspektivy rozhodné.
30. Jak vyplývá z výše uvedeného souhrnu (část III.), správní orgány svá rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza srozumitelně odůvodnily: hodnotily mimo jiné závažnost tvrzených zdravotních obtíží stěžovatelky, její finanční závislost na synovi, možnost syna stěžovatelku navštěvovat, či přítomnost jejích sourozenců ve Vietnamu.
31. Napadená rozhodnutí nelze označit za nepřezkoumatelná či svévolná - i kdyby se samotným hodnocením Ústavní soud na "pod-ústavní" úrovni nesouhlasil, nemohl by bez dalšího zasahovat do kompetence správních orgánů (Ministerstva). Je-li běžný soudní přezkum u rozhodnutí o dlouhodobých vízech vyloučen zákonem, nemůže ani Ústavní soud aktivisticky hodnotit, zda jednotlivá zákonná kritéria pro udělení dlouhodobého víza byla či nebyla naplněna. Takový postup by byl v rozporu se základním principem dělby moci ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy a ústavní kompetencí Parlamentu vyloučit ze soudního přezkumu určitá rozhodnutí exekutivy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.
32. Namítá-li stěžovatelka, že při pohovoru dne 25. 5. 2023 na dotaz uvedla, že doloží lékařské zprávy prokazující její zdravotní stav do čtrnácti dnů, avšak OAMP nevyčkal a rozhodl již 31. 5. 2023, nelze z toho bez dalšího tvrdit porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla šanci své zdravotní potíže dále prokázat Komisi ve své žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem rodinným podle § 180e odst. 7 věty druhé zákona o pobytu cizinců.
33. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu