Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Kateřiny Faberové a 2) Jana Kočky, obou zastoupených Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 2828/151, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021 č. j. 22 Cdo 2013/2021-140, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021 č. j. 15 Co 386/2018-124 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 č. j. 22 Cdo 1082/2019-104, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že výše označenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít postupem soudů při rozhodování o určení vlastnictví.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 30. 4. 2018 č. j. 14 C 136/2017-51 určil, že žalobci jsou vlastníky části pozemku specifikovaného v rozhodnutí.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem (v pořadí druhým, poté co jeho předchozí rozsudek byl zrušen ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1082/2019) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné s odůvodněním, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Stěžovatelé se závěry odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí a tvrdí především, že tím, že soudy uznaly údajné vydržení předmětného pozemku ze strany žalobců, došlo k porušení jejich výše uvedených ústavně zaručených práv. Ve vztahu k napadenému rozsudku Nejvyššího soudu namítají, že žalobci jako dovolatelé nedostatečně vymezili dovolací důvody, a jejich dovolání nemělo tak být vůbec projednáno. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu, kterým se Ústavní soud ostatně již zabýval (usnesení sp. zn. I. ÚS 1800/20 ), Ústavní soud konstatuje, že jím byl toliko zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc mu byla vrácena k novému projednání. Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí je řádně odůvodněno a doloženo relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Samotné kasační rozhodnutí - pokud není rozhodnutím konečným - není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Posouzení přípustnosti dovolání pak přísluší výhradně Nejvyššímu soudu.
Pokud jde o zbývající části ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Odvolací soud rozhodoval ve věci podruhé a v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu přehodnotil svůj původní náhled, potvrdil závěr nalézacího soudu a své rozhodnutí řádně odůvodnil. V projednávané věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.
Pokud jde o námitky ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud opět připomíná, že rozhodování o přípustnosti dovolání podle ust. § 239 o. s. ř. přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Výjimku opravňující zásah do odmítavého usnesení Nejvyššího soudu by mohly představovat excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. O takový případ však v projednávané věci nejde. Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil. Konstatoval, že odvolací soud posoudil předmětnou otázku oprávněnosti držby sporného pozemku a jeho vydržení v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (konkrétně se závěry uvedenými v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1082/2019, vydaným v této věci) a dovolací soud nemá důvod od svých závěrů a úvah zde vyjádřených se jakkoli odchýlit.
Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ). Takové pochybení však v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud svůj závěr dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu