Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížností stěžovatelů ing. J. H., ing. M. S., ing. J. D., J. V. a ing. Z. A., všech zastoupených JUDr. Pavlem Pokorným, advokátem v Hradci Králové, Veverkova 1343, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 13 Cmo 130/2005-89 ze dne 16. 2. 2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 22 Cm 102/2001-46 ze dne 21. 9. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na ochranu vlastnického práva a práva na rovné postavení účastníků řízení spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Odvolací soud nevzal podle jejich názoru v úvahu rozhodující věc, totiž, že stěžovatelé uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí se nejenom zavázali v budoucnu uzavřít realizační smlouvu, ale především poskytly druhému účastníkovi plnění. V dané věci se nejednalo o vztah podnikatelský, kde je předpoklad, že zúčastněné strany nesou určité riziko, jež je kompenzováno realizací zisku, který je předmětem ochrany podle zákona o konkurzu a vyrovnání. Šlo o převod majetku za úplatu mezi subjekty, které vůči sobě žádný podnikatelský vztah nevázal.
Je proto v rozporu s dobrými mravy, jestliže jedna smluvní strana poskytne plnění a druhá smluvní strana se zaváže poskytnout odpovídající protihodnotu (nemovitost), a ten, kdo plnění poskytl, byl znevýhodněn, neboť může těžko předvídat změnu právních poměrů na straně druhého účastníka. Stěžovatelé poskytli Vojenským stavbám podstatnou část kupní ceny za tzv. garážové stání a o to zvýšili hodnotu majetku na jeho straně. Jestliže odvolací soud dovodil, s odvoláním na § 50 odst. 3 občanského zákoníku, že konkurz představuje podstatnou změnu podmínek na straně druhého účastníka a je tedy důvodem k zániku povinnosti uzavřít zamýšlenou realizační smlouvu, pak je spravedlivé, jestliže strany nemohou své závazky ze smlouvy o budoucí smlouvě plnit, aby si navzájem vrátily plnění poskytnuté při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí.
Stěžovatelé dále uvedli, že nebyli věřiteli úpadce, neboť věc, kterou si od něho koupili a z části nebo plně zaplatili, reálně existovala a zbývalo pouze na ně převést vlastnická práva způsobem stanoveným zákonem. Namítli rovněž, že úpadce - účastník smlouvy o smlouvě budoucí - měl dostatek času, aby svůj závazek ze smlouvy splnil. Jsou přesvědčeni, že pouhé prohlášení konkurzu na jednoho z účastníků smlouvy samo o sobě nemůže být takovou skutečností, která by představovala podstatnou změnu podmínek na jeho straně. Proto navrhli, aby Ústavní soud napadené rozsudku zrušil.
Vrchní soud v Praze rozsudkem č.j. 13 Cmo 130/2005-89 ze dne 16. 2. 2006 rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. V obsáhlém odůvodnění dovodil - na rozdíl od prvého soudu - že všichni stěžovatelé podali excindační žalobu včas, neboť k jejímu podání nebyli konkurzním soudem vyzváni a nepočala jim běžet třicetidenní prekluzívní lhůta. Dále prohlásil, že rozhodnutí soudu I. stupně, jímž rozhodoval o žalobě stěžovatele ing. Z. A., je věcně správné a vztahuje se i k potvrzení zamítavého výroku vůči ostatním žalobcům - stěžovatelům.
S ohledem na charakter konkurzního řízení a s přihlédnutím k tomu, že smlouva o smlouvě budoucí má charakter toliko smlouvy přípravné a nikoliv smlouvy realizační tak, aby podle ní mohlo být plněno a nejde proto o smlouvu, od níž by byl žalovaný oprávněn odstoupit podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, představuje prý konkurz na majetek účastníka smlouvy (úpadce) o smlouvě budoucí podstatnou změnu podmínek na jeho straně. Z toho důvodu nelze na takovém účastníku smlouvy o smlouvě budoucí spravedlivě požadovat, aby byl vázán ujednáním uzavřít s druhou stranou smlouvy o smlouvě budoucí zamýšlenou realizační smlouvu, a jeho závazek podle § 50 odst. 3 občanského zákoníku v tomto směru prohlášením konkurzu zaniká.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním názorem, k němuž obecné soudy na základě projednání a posouzení věci dospěly. Stěžovatelé namítali především porušení základního práva na ochranu vlastnictví. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že toto základní právo se vztahuje k ochraně existujícího vlastnického práva a nikoliv k situaci, kdy je spor o jeho existenci anebo dokonce - jak je tomu v předmětné věci - spor o to, zda je dána povinnost převést vlastnické právo na stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nebyla způsobilá porušit uvedené základní právo stěžovatele, a proto k porušení ustanovení čl. 11 Listiny nedošlo.
Stěžovatelé dále tvrdili, že napadenými rozhodnutími došlo rovněž k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. že bylo narušeno rovné postavení účastníků v řízení v jejich neprospěch. K podpoře tohoto tvrzení však neuvedli žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že obecné soudy jejich procesní práva nerespektovaly. Za porušení rovného postavení účastníků řízení nelze samozřejmě považovat skutečnost, že obecné soudy nevyhověly jejich žalobě a stěžovatelé tak nebyli ve sporu úspěšní. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces, pokud jde o rovné postavení účastníků řízení.
Ústavní soud ještě připomíná, že neobstojí ani argument stěžovatelů, že v jejich případě nebyly vyrovnány závazky v situaci, kdy nebyl splněn závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí (tj. nebyla uzavřena realizační smlouva), a je proto povinností smluvních stran vrátit si vše, co bylo na základě smlouvy o smlouvě budoucí plněno. Ze spisu (č.l. 92) je zřejmé, že stěžovatelé (jako konkurzní věřitelé úpadce) své pohledávky, vyplývající ze skutečnosti, že zaplatili úpadci za předmět uvedený ve smlouvách o smlouvě budoucí, přihlásili do konkurzu. Nelze proto v předmětné věci hovořit o bezdůvodném obohacení na straně správce konkurzní podstaty.
Ostatně nelze přehlédnout, že v souzené věci nešlo o spor o vrácení peněžních částek, jež stěžovatelé zaplatili úpadci za garážová stání, nýbrž o žalobu o jejich vyloučení z exekuce. V tomto směru lze však odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí ve věci samé. Jsou jasná, logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a nelze v nich spatřovat ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jenž z něho obecné soudy dovodily. Jsou tedy z ústavněprávního hlediska plně přijatelné. Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru - jak již uvedl - že základní práva stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně porušena nebyla. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2006
František Duchoň v.r. předseda senátu