Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3389/2017-360 ze dne 26. června 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 456/2015, 35 Co 141/2016-345 ze dne 17. ledna 2017, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Obvodní soud řízení v části zastavil, v části stěžovateli vyhověl a v části jeho žalobu zamítl. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu změnil ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba v převážné části zamítá. Zamítavý výrok rozhodnutí obvodního soudu v převážné části potvrdil a v části týkající se 1 000 000 Kč s příslušenstvím jej zrušil pro vadu řízení. Po rozhodnutí městského soudu tedy stěžovateli zůstalo přisouzeno 53 833,10 Kč s příslušenstvím.
2. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl pro vady s tím, že stěžovatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu dobré pověsti a práva na odškodnění za nezákonné trestní stíhání a neoprávněný výkon trestu odnětí svobody. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že rozhodnutí jsou v rozporu s prokázanými skutečnostmi, jež byly nesprávně právně posouzeny. Rozhodnutí městského soudu je pak založeno na odkazech na nepřiléhavé rozhodnutí dovolacího soudu.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu je nesprávné, neboť dovolání stěžovatele zcela specifikovalo důvody a oprávněnost, jasně bylo vymezeno, co je v rozsudku městského soudu napadeno. Kdyby orgány činné v trestním řízení ve věci stěžovatele konaly řádně, již na počátku by zjistily, že trestní stíhání nemůže být vůči stěžovateli vedeno úspěšně a věc vůbec neměla být předložena soudu. Jakkoliv tedy bylo trestní stíhání po letech trvání řízení a kasačním zásahu Ústavního soudu zastaveno, je na toto rozhodnutí třeba hledět jako na zprošťující rozsudek.
Napadená rozhodnutí v konečném důsledku znamenají, že stěžovateli byla nepochybně způsobena škoda, jejími původci jsou orgány činné v trestním řízení a tato škoda nebude nahrazena.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh v části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) dospěl k závěru, že (1) Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, pro vady není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; (2) Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jeho dovolání je tak po právu odmítnuto, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; (3) Předpoklady přípustnosti dovolání mohou být vymezeny nikoliv pouze ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, ale též vůči ustálené judikatuře Ústavního soudu.
6. Ústavní soud proto nejprve hodnotil, zda Nejvyšší soud neodmítl dovolání neoprávněně: pokud stěžovatel podal včasné a bezvadné dovolání, postupem Nejvyššího soudu by mu byl odepřen přístup k soudu. Pokud stěžovatel podal vadné dovolání, které bylo po právu odmítnuto, nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Nebylo by tak prostoru pro zkoumání námitek směřujících k meritornímu posouzení věci odvolacím soudem.
7. Z dovolání stěžovatele (čl. 353-355 spisu obvodního soudu) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel městskému soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci s tím, že při rozhodování aplikoval dřívější soudní rozhodnutí přijatá v případech, jejichž skutkové okolnosti se podstatně lišily od věci stěžovatele. Ve věci šlo o odškodnění následků neoprávněného věznění, které nemůže být posuzováno stejně jako soudní spory o náhradu nákladů trestního řízení. V této souvislosti vytkl městskému soudu, že odkázal na nepřiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012. Dále pak stěžovatel odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 2445/09 ze dne 16. 3. 2011 (N 46/60 SbNU 523), sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249) a sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.).
8. Konkrétní otázku hmotného či procesního práva tedy stěžovatel nijak explicitně nevymezil ve vztahu ke své věci a konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu (k tomu srov. odst. 12-13 usnesení sp. zn. I. ÚS 13/15 ze dne 19. 12. 2017). Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí jsou tudíž přiléhavé: stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak to vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu: neuvedl, jaký je podle jeho názoru vztah judikatury Nejvyššího soudu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. odst. 35 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Jakkoliv totiž stěžovatel judikaturu citoval, plyne z ní toliko, že neoprávněné trestní stíhání je závažným zásahem do práv stíhaného (nález sp. zn. I. ÚS 2445/09 ) a že právní předpisy mají být vykládány v souladu s ústavním pořádkem (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ). Odkaz na nepřiléhavost rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 pak požadavkům § 237 ve spojení s § 241a odst. 2 občanského soudního řádu zjevně nedostačuje: úkolem dovolatele je vymezit jaká rozhodnutí Nejvyššího soudu na věc, resp. její konkrétní právní otázku, dopadají (a odvolací soud se od nich odchýlil, odchýlit se od nich má Nejvyšší soud, nebo jsou tato rozhodnutí vzájemně rozporná a Nejvyšší soud má své rozhodování sjednotit).
Pokud na konkrétní právní otázku žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu nedopadají, jsou náležitosti dovolání naplněny tím, že se dovolatel domáhá prvého rozhodnutí Nejvyššího soudu o této konkrétní právní otázce. V dovolání stěžovatel však nepochybně uvádí toliko to, že na (obecnou) otázku odškodnění konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu nedopadá; zda se jedná o otázku vůbec nejudikovanou, anebo judikovanou jinými rozhodnutími Nejvyššího soudu zůstává dovoláním nezodpovězeno.
10. V citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (odst. 59-63), Ústavní soud uvedl, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím nižších soudů je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 občanského soudního řádu. K efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu.
11. V posuzované věci bylo dovolání podáno vadně, ve vztahu k rozhodnutí a postupu městského soudu tedy stěžovatel řádně (efektivně) nevyčerpal procesní prostředky k ochraně jeho práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu