Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jiřiny Vávrové, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátku se sídlem Vodičkova 707/37, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016, 2 VSPH 1933/2016-B-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-17 a proti zásahu orgánu veřejné moci v průběhu insolvenčního řízení o úpadku stěžovatelky vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 10754/2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy, jakož i na porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na porušení zásad zákonnosti občanského soudního řízení ve smyslu občanského soudního řádu, domáhá jak zrušení v záhlaví označených usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, tak i podle části petitu ústavní stížnosti uložení povinnosti Městskému soudu v Praze, aby "znovu provedl přezkumné jednání za účelem přezkoumání přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení stěžovatelky vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 10754/2016 a svolal schůzi věřitelů, jež se bude konat v insolvenčním řízení stěžovatelky vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 10754/2016 bezprostředně po konání přezkumného jednání a jejím obsahem bude rozhodnutí věřitelů o způsobu oddlužení". II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením schválil oddlužení stěžovatelky (dříve "dlužnice") zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.), jmenoval insolvenční správkyni (výrok II.) a označil majetek (nemovitosti) náležející do majetkové podstaty stěžovatelky, který bude zpeněžen (výrok III.). Vrchní soud v Praze napadeným usnesením odvolání stěžovatelky proti výroku I. a výroku III. usnesení městského soudu pro nepřípustnost odmítl, neboť odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou. III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci, přičemž zdůraznila, že jí byl ustanoven opatrovník pro insolvenční řízení až rozhodnutím městského soudu ze dne 22. 9. 2021, tedy pět let poté, co bylo rozhodnuto o plnění oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, ačkoli stěžovatelka připojenými lékařskými zprávami z oblasti neurologie, psychiatrie a posudkem o invaliditě dokládala, že není schopna, resp. že je minimálně výrazně omezena v možnosti v tomto řízení účinně hájit svá práva. Insolvenční soud se jejím stavem nijak nezabýval a nezkoumal ho a ponechal insolvenční řízení v běhu bez ohledu na zdravotní stav stěžovatelky. Stěžovatelka tento postup obou soudů v insolvenčním řízení považuje za nepřípustný, pokud soudy nepřihlédly k jejímu zdravotnímu stavu jakožto účastnice insolvenčního řízení a neumožnily jí tak řádné bránění jejích práv. V důsledku postupu obou soudů tak jí byla upřena rovná práva s jejími věřiteli. IV
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí jak proti výše označeným rozhodnutím městského a vrchního soudu, tak i proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", spočívajícímu v údajně nezákonném postupu obou soudů v její insolvenční věci.
Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že pokud zákon stěžovateli neposkytuje procesní prostředek k ochraně práva, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o jiném zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Nejprve je třeba konstatovat, že ústavní stížnost proti stěžovatelkou napadeným usnesením městského soudu (ze dne 11. 7. 2016) a Vrchního soudu v Praze (ze dne 26. 1. 2017) je s ohledem na výše citované ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zjevně opožděná, neboť nejen z obsahu ústavní stížnosti, ale také z obsahu insolvenčního spisu se nepodává souvislost s doručením usnesení o ustanovení opatrovníka stěžovatelce (viz níže) a zachováním lhůty dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti právě proti zmíněným rozhodnutím vydaným v rámci insolvenčního řízení. Ústavní stížnost je proto v této části podaná po lhůtě.
Vedle uvedeného z obsahu ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelka odvíjí subjektivní dvouměsíční lhůtu k podání ústavní stížnosti proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" od doručení usnesení městského soudu ze dne 22. 9. 2021 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-157, jímž jí byl pro probíhající insolvenční řízení ustanoven opatrovník - Mgr. Ing. Gabriela Jandová, advokátka, zastupující stěžovatelku i v řízení před Ústavním soudem. Porušení svého práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny spatřuje zejména v postupu insolvenčního soudu, který jí ustanovil opatrovníka pro probíhající insolvenční řízení až po pěti letech od jeho zahájení, a tím jí neumožnil využívat "rovná procesní práva" se svými věřiteli.
Ústavní soud především konstatuje, že tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci nemůže spočívat ve vydání soudního rozhodnutí. Ústavní stížností je třeba brojit proti tomuto rozhodnutí a navrhovat jeho zrušení. Není proto ani možné "obcházet" toto rozhodnutí soudu ústavní stížností proti jinému zásahu, který by měl podle stěžovatelky spočívat - z hlediska kautel spravedlivého (řádného) procesu - v deficitním postupu při rozhodování. Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, může pak toliko rušit napadené rozhodnutí, není však oprávněn soudu přikazovat, jak má dále rozhodovat, tedy mu uložit aby "znovu provedl přezkumné řízení" a "svolal schůzi věřitelů", která bude rozhodovat "o způsobu oddlužení". Jelikož stěžovatelka zrušení rozhodnutí městského soudu o ustanovení opatrovníka nenavrhla (a ani nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací), Ústavní soud vzhledem k formulaci petitu v této části ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z obsahu insolvenčního spisu zjistil, že městský soud usnesením ze dne 9. 3. 2017 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-35 rozhodl, že zpětvzetí insolvenčního návrhu stěžovatelkou (výrok I.), stejně jako zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení stěžovatelkou (výrok II.), nejsou účinná, neboť stěžovatelka vzala oba návrhy zpět až poté, co bylo rozhodnuto o úpadku a o schválení oddlužení. Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 10. 7. 2017 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016, 4 VSPH 764/2017-B-42 citované usnesení ve výrokové části I.
(proti které stěžovatelka podala odvolání) potvrdil. Následně městský soud usnesením ze dne 8. 1. 2018 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-55 zastavil řízení o dovolání stěžovatelky ze dne 11. 9. 2017 a ze dne 25. 11. 2017, která stěžovatelka podávala proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze. K zastavení řízení o dovolání došlo z toho důvodu, že stěžovatelka nebyla - přes výzvu městského soudu učiněnou usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-51 - při podání prvního z obou dovolání (tj. ze dne 11.
9. 2017) zastoupena advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění na základě procesní plné moci a zároveň nedoložila splnění výjimky podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala pouze podáním druhého dovolání (tj. ze dne 25. 11. 2017) vůči totožnému citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze a podmínka stanovená v § 241 o. s. ř. tak opětovně nebyla splněna. Městský soud konečně usnesením ze dne 3. 4. 2019 č. j. MSPH 93 INS 10754/2016-B-76 znovu vyzval stěžovatelku, aby si pro podání dovolání vůči citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze zvolila zástupcem advokáta, přičemž ji poučil, že proti tomuto usnesení městského soudu může podat námitky.
Současně byla opětovně upozorňována mimo jiné na možnosti přiznání osvobození od soudních poplatků, zajištění právních služeb pro podání dovolání na náklady státu, konkrétně ustanovení zástupce z řad advokátů a určení advokáta Českou advokátní komorou. Ústavní soud proto zdůrazňuje, že ve věci zpětvzetí insolvenčního návrhu byla městským soudem vícekrát podrobně informována a upozorňována na požadavky týkající se péče a postupů pro zajištění jejího procesního statusu (procesních předpokladů pro uplatnění institutu dovolání), kterých však nedbala a v lepším případě opakovala podání trpící výše popsaným deficitem.
To v konečném důsledku vedlo k nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků zčásti odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj