Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace EFE cz, s. r. o. "v likvidaci", sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 207/2024-149 ze dne 30. 8. 2024 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 40 C 223/2022-141 ze dne 5. 6. 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva na spravedlivý proces a přístup k soudu zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou podle částí páté občanského soudního řádu proti vedlejší účastnici domáhala změny rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu z 3. 2. 2021 a zaplacení částky 15 216,14 Kč.
3. V předmětném řízení stěžovatelka dne 6. 5. 2022 požádala o osvobození od soudního poplatku. Okresní soud v Ostravě ("nalézací soud") usnesením ze dne 22. 11. 2023 stěžovatelce osvobození soudního poplatku nepřiznal a současně jí uložil, aby do 15 dnů soudní poplatek 3 000 Kč zaplatila. Lhůta k zaplacení soudního poplatku končila dne 31. 5. 2024. Stěžovatelka dne 30. 5. 2024 uhradila pouze 500 Kč, zatímco podáním ze dne 31. 5. 2024 požádala nalézací soud o prodloužení lhůty k doplacení soudního poplatku o jeden měsíc.
4. Nalézací soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh stěžovatelky na prodloužení lhůty k doplacení soudního poplatku zamítl a řízení zastavil. Krajský soud v Ostravě ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že podmínka podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích byla splněna, a proto měl nalézací soud její žádosti o prodloužení lhůty pro zaplacení soudního poplatku vyhovět. Stěžovatelka v žádosti tvrdila, že hrozí nebezpečí z prodlení, což zároveň blíže popsala: odkazovala na spis policejního orgánu, který logicky neměla k dispozici, a zdůrazňovala, že žalobu již nebude moci opětovně podat. Soudy posoudily tvrzené důvody účelově a bez vzájemných souvislostí; ignorovaly především odkaz stěžovatelky na policejní spis.
Stěžovatelka doplatila soudní poplatek v plné výši dne 28. 6. 2024, tj. do jednoho měsíce od své žádosti a před podáním odvolání; odvolací soud však k tomu nepřihlédl, byť jde o legitimní odvolací důvod. Stěžovatelka dále poukazuje na obdobný soudní spor, ve kterém jednatel stěžovatelky v rámci jednání za jinou společnost podal prakticky totožnou žádost podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích; v této věci Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 21 C 113/2021-183 dne 12. 3. 2024 lhůtu k zaplacení soudního poplatku prodloužil.
6. Legitimní očekávání a základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces soudy v nyní projednávané věci porušily. Jestliže soudy žádosti nevyhověly proto, že stěžovatelka nestihla v původně stanovené lhůtě podat žádost o prodloužení tak, aby o ní v téže lhůtě mohl soud rovněž rozhodnout a své rozhodnutí doručit, jednaly svévolně. Uvedený výklad účastníkům znemožňuje přístup k soudu, protože účastník by musel hned první den stanovené lhůty požádat o prodloužení a následně doufat, že soud rozhodne včas, čímž by byl vydán na milost soudu a aktuálním okolnostem.
7. Dále se stěžovatelka vyjadřuje k nepřiznání osvobození od soudních poplatků a rozporuje závěr nalézacího soudu, podle kterého stěžovatelka vědomě nevyvíjí snahu dosáhnout příjmů či situaci řešit jinak. Činnost stěžovatelky je navázaná na děděný hospodářský statek; nevydělává z důvodu neoprávněných zásahů od dodavatelů kritických služeb telekomunikace, elektřiny a vody. Byť si stěžovatelka uvědomuje, že tato argumentace se přímo netýká napadených rozhodnutí, shledává přesah i do projednávané věci minimálně v tom, jak zaujatě a neobjektivně na ni a její činnost soudy pohlížejí.
8. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Stěžovatelka ve svém návrhu neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, pouze znovu opakuje argumenty již vznesené v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Ústavní soud ovšem z ústavněprávního hlediska nemá obecným soudům co vytknout.
10. Ústavní soud již v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 9/20
zdůraznil, že "samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity" [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/20
ze dne 30. 3. 2021 (N 65/105 SbNU 198; 193/2021 Sb.), bod 30]. Podle Ústavního soudu obecné soudy v napadených rozhodnutích ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč dodatečné žádosti stěžovatelky o prodloužení lhůty nevyhověly.
11. Odvolací soud stěžovatelce srozumitelně a jasně vysvětlil, že smyslem § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích je zohlednit situaci, ve které je poplatník schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom "bez jeho zavinění" jiná událost; naopak nejde o situaci, v níž poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů. Jinak řečeno, zopakuje-li poplatník pouze důvody, pro které mu již dříve nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, aniž je doloží a osvědčí, nezakládá to důvod pro postup podle citovaného ustanovení (viz bod 16 napadeného usnesení).
12. Ústavní soud nemá uvedenému výkladu zákonného ustanovení z ústavněprávního hlediska co vytknout. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nastaly v průběhu dodatečně stanovené lhůty a které by dokládaly, že poplatek bez své viny nemohla zaplatit (např. dlouhodobá hospitalizace jediného společníka). Svojí argumentací naopak znovu hodnotí své majetkové poměry, které ovšem byly relevantní pro původní rozhodování o osvobození od soudních poplatků.
13. Odvolací soud zároveň dospěl ke srozumitelnému závěru, že je-li lhůta určená k zaplacení soudního poplatku lhůtou soudcovskou, lze ji prodloužit jen před uplynutím původně stanovené lhůty (viz body 17 a 18 tamtéž). V tomto smyslu nelze odvolacímu soudu dávat k tíži, že stěžovatelce "vytkl", že svoji žádost zaslala až poslední den původně stanovené dodatečné lhůty. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti ostatně neuvádí, co jí bránilo zažádat o prodloužení lhůty dřív, ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt.
14. Namítá-li konečně stěžovatelka, že jiný soud rozhodl o obdobné žádosti v jiné věci odlišně, lze pouze uvést, že ústavní úlohou Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů. Relevantní v projednávané věci stěžovatelky je, že aplikaci zákonných ustanovení ze strany soudů nelze považovat za rozpornou se stěžovatelčiným právem na přístup k soudu.
15. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. ledna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu