Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2022, sp. zn. 61 To 584/2022, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. září 2022, sp. zn. 37 Nt 1638/2021, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 12. října 2022, č. j. 1 ZT 268/2022-35, a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 6.
oddělení ze dne 17. září 2022, č. j. KRPA-302316-35/TČ-2022-001276, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 6. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je rozhodování o zahájení trestního stíhání a o vzetí do vazby. Stěžovatel namítá, že v důsledku absence zákonných předpokladů řádného zahájení trestního stíhání a vzetí do vazby bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 37, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") ve spojení s právem na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy. Domáhá se proto zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, proti stěžovateli bylo usnesením ze dne 17. 9. 2022 zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu, a přečin porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel měl dopustit tím, že na poškozené vykonal v době od srpna 2022 do září 2022 na ubytovně opakovaně soulož, přičemž v posledním případě byl vyrušen náhodným svědkem. Dne 12. 10. 2022 zamítla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 stěžovatelovu stížnost proti tomuto usnesení.
3. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také "obvodní soud") ze dne 18. 9. 2022 vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. b) a písm. c) trestního řádu, soud současně nepřijal jeho písemný slib. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 10. 2022, kdy byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelova stížnost proti usnesení obvodního soudu zamítnuta.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že trestní stíhání není odůvodněno konkrétními řádně zjištěnými okolnostmi, dané usnesení není přezkoumatelné. Stěžovatel rovněž zpochybňuje naplnění předpokladů vzetí do vazby útěkové, koluzní i předstižné. Závěrem namítá porušení svého práva na obhajobu, neboť jemu ustanovený obhájce byl vyrozuměn o vazebním zasedání necelou hodinu před jeho konáním. Tím pádem mu nebyla umožněna odpovídající porada před jeho zahájením, která byla navíc narušena příchodem dalších osob do místnosti. Odůvodnění městského soudu považuje za obecné, formalistické a nepřezkoumatelné.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je v části týkající se zbavení osobní svobody přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. To se však nedá říct o části ústavní stížnosti napadající rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud obecně považuje ústavní stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. o zamítnutí stížnosti proti takovým usnesením, za nepřípustné (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 317/17 ze dne 20. 2. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V usnesení sp. zn. IV. ÚS 852/15 ze dne 11. 6. 2015 dospěl Ústavní soud k závěru, že v případech ústavních stížností směřujících materiálně proti tomu, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání, je procesním prostředkem ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejen stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i podnět (či žádost) k výkonu dohledu dle § 12d a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, ohledně způsobu, jakým dozorující státní zástupce takovou stížnost vyřídil.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje, že by takový podnět (či žádost) k nadřízenému státnímu zastupitelství podal. Ústavní soud pak sua sponte neshledal naplnění podmínek dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které by mu umožňovaly přijmout ústavní stížnost i přes její nepřípustnost. Stěžovatel tak nesplnil podmínky § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnosti je v tomto rozsahu nepřípustná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy soudů, není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995).
9. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3301/19 ze dne 14. 11. 2019).
10. Ústavní soud rovněž setrvale judikuje, že opatření týkající se omezení osobní svobody mají být uložená pouze tehdy, není-li možná jiná alternativa, a že při rozhodování o nich se má postupovat zdrženlivě, restriktivně a maximálně šetrně k právům obviněných (nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001). Dále se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval k důvodům pro uvalení útěkové, koluzní i předstižné vazby. Taková rozhodnutí musejí být vždy založena buď jednáním obviněného nebo dalšími konkrétními skutečnostmi.
11. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o vzetí jeho osoby do vazby a Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K takovému zásahu Ústavního soudu však není důvod, neboť obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) i c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.
12. Jde-li o důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, obecné soudy přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel nemá na území České republiky trvalé bydliště. Nemá zde žádné sociální vazby ani zaměstnání, reálně proto hrozí, že se pro orgány činné v trestním řízení stane nedosažitelným. V případě uznání viny mu hrozí uložení citelného úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody, což představuje dostatečnou motivaci pro stěžovatele, aby se pokusil uprchnout nebo se skrývat.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že nebyly dány důvody koluzní vazby. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že vedle závažnosti a rozsahu trestné činnosti zohlednily také to, že zásadními důkazy jsou zejména výpovědi poškozené a jejích spolubydlících. Trestní řízení se nachází ve stadiu, kdy je potřeba vyslechnout další svědky procesně použitelným způsobem, přičemž některým z nich stěžovatel vyhrožoval zabitím. Proto je podle přesvědčení soudů dáno důvodné nebezpečí, že stěžovatel by mohl na svobodě na tyto osoby působit. Stěžovatel přitom zná jejich totožnost, neboť s nimi pobýval na ubytovně.
14. Konečně pro uvalení vazby předstižné vypovídá vícero konkrétních skutečností, jako je trestní minulost stěžovatele, zneužívání návykových látek nebo znalost adresy, kde poškozená přebývá. Stěžovatel se také měl trestné činnosti dopustit několika útoky se zvyšující se intenzitou.
15. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za souladná s čl. 8 odst. 5 Listiny i čl. 5 Úmluvy. O vazbě rozhodovaly příslušné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí neshledal.
16. Porušení práv stěžovatele nespatřuje Ústavní soud ani v jeho námitkách vůči nedostatečnému času na přípravu na vazební zasedání. Realita ústavně zakotvených přísných lhůt v čl. 8 odst. 3 Listiny fakticky limituje možnost přípravy na vazební zasedání. Ústavodárce v tomto případě upřednostnil rychlost postavení zadržené osoby před soud. To bylo v případě stěžovatele umocněno dobou vazebního zasedání mimo pracovní dny a ustanovováním advokáta z důvodu nutné obhajoby. To však neznamená, že by bylo právo na obhajobu zcela popřeno, obviněný musí mít dle judikatury Ústavního soudu minimálně možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu a obdržet informaci o důkazech proti němu (nález sp. zn. II. ÚS 336/06 ze dne 28. 3. 2007). Takovéto námitky však stěžovatel nevznesl. Plně využít právo na obhajobu včetně zajištění dostatečného času má následně osoba zbavená osobní svobody při podávání žádosti o propuštění z vazby či stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby. Této možnosti stěžovatel také využil.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, v němž směřovala proti rozhodování o vazbě, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbytku ji odmítl jako nepřípustný návrh postupem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu