Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky NIXIN ENERGY, SE, sídlem Křížová 96/18, Brno, zastoupené JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem, sídlem U Hostavického potoka 787/37, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 315/2023-640 ze dne 13. září 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 270, 271/2022-606 ze dne 22. září 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 12 C 303/2018 ze dne 12. dubna 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") č. j. 12 C 303/2019-401 ze dne 1. 4. 2021 (dále též "první rozsudek obvodního soudu") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se vůči vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky ve výši 4 189 391 Kč s příslušenstvím, představující hodnotu ryzího zlata, které podle svého tvrzení stěžovatelka vložila do bezpečnostní schránky vedlejší účastnice, která však schránku v rozporu se smlouvou o nájmu bezpečnostní schránky otevřela a stěžovatelce předala bezcenné kovy. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 70 Co 227/2021-494 ze dne 12. 8. 2021 ("dále též "kasační usnesení") byl první rozsudek obvodního soudu zrušen a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Městský soud konstatoval, že obvodní soud pochybil při splnění své poučovací povinnosti, jestliže po stěžovatelce požadoval přesný popis toho, jak a kdy došlo k záměně zlata. Podle městského soudu měla být stěžovatelka poučena o tom, že předpokladem úspěšné žaloby je prokázání, že kov vložený do bezpečnostní schránky bylo skutečně zlato.
3. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta, neboť z důvodu rozporných skutkových verzí nemohlo být prokázáno, že stěžovatelka do bezpečnostní schránky vložila skutečně zlato. Obvodní soud zdůraznil, že rozporná tvrzení nemohou být pro svou neurčitost důkazně prověřována, neboť bezrozporně ustavený skutkový stav je nutnou podmínkou dokazování. Obvodní soud mimo jiné uvedl, že vedlejší účastnice sice porušila svou povinnost ze smlouvy, dále si však počínala tak, aby zamezila nepovolaným osobám v přístupu k předmětu úschovy a neoslabila bezpečnostní zajištění svěřených předmětů.
4. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud sdílel závěr obvodního soudu, že stěžovatelkou navržené důkazy nebyly s to prokázat její tvrzení o tom, že do schránky bylo skutečně vloženo zlato. Souhlasil též s tezí, že i v případě prokázání stěžovatelčiných tvrzení by nebylo uneseno důkazní břemeno o skutečnostech pro věc rozhodných, a navržené důkazy tedy nebylo nutné provádět. I podle městského soudu je výslech statutárního orgánu stěžovatelky výslechem pouze podpůrným, a nelze na něm stavět závěr o důvodnosti nároku. Městský soud zdůraznil, že jednatel stěžovatelky měl zlato převzít od osoby, která podle sdělení Policie České republiky podvodně manipulovala se zlatem tak, že si půjčovala vysoké peněžní částky, za něž ručila údajným zlatem, přičemž ve skutečnosti o zlato nešlo.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Nejvyšší soud zdůraznil, že skutkové námitky, které byly obsahem dovolání, nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Nadto skutková zjištění obou soudů odpovídají obsahu spisu, jejich rozhodnutí jsou srozumitelná a spolehlivě z nich vyplývá, jakými úvahami se oba soudy při budování svých skutkových závěrů a právních názorů řídily.
6. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že se vůbec nevypořádal s jejími dovolacími námitkami, což podle ní činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
7. Odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu považuje stěžovatelka za iracionální, nelogické a neodpovídající obsahu spisu. Napadá zejména závěr obvodního soudu, že stěžovatelka nebyla schopna prokázat, že do bezpečnostní schránky bylo skutečně vloženo zlato. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že byla v postavení účastníka zatíženého informačním deficitem, neboť neměla objektivní možnost získat informace o nakládání se zlatem uloženým do bezpečnostní schránky. Namítá, že tvrzení vedlejší účastnice byla neúplná a nepravdivá a že bylo na místě přistoupit k obrácení důkazního břemene jakožto následku zničení dokumentace, kterou byla vedlejší účastnice povinna uchovávat. Stěžovatelka upozorňuje na rozpory ve svědeckých výpovědích a porušení interního předpisu vedlejší účastnice jejími zaměstnanci.
8. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud založil své kasační usnesení na skutkovém zjištění, které je v přímém rozporu se skutkovými zjištěními obvodního soudu. Tato námitka se týká zejména svědecké výpovědi svědka Pulce, kterou měl městský soud hodnotit jinak než obvodní soud v prvním rozsudku, aniž však sám tento důkaz provedl.
9. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nevysvětlily, jaké důkazní standardy na její věc aplikovaly. Upozorňuje, že důkazní standard uplatněný městským soudem, který požaduje prokázat skutečnost "nade vši pochybnost" je přísnější než požadavek Nejvyššího soudu na prokazování "bez rozumných pochybností," přičemž však městský soud svůj postup nijak neodůvodnil. Stěžovatelka upozorňuje na nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333), podle něhož je požadavek na zjištění skutečného stavu věci nesplnitelný a žádné odeznělé skutkové okolnosti nelze ex post prokázat s absolutní jistotou.
10. Stěžovatelka nesouhlasí s nepřipuštěním výslechu člena svého statutárního orgánu z důvodu jeho nevěrohodnosti a s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213) namítá, že nelze hodnotit důkaz, který nebyl proveden. Stěžovatelka tvrdí existenci tzv. opomenutých důkazů a obvodnímu soudu vytýká, že své rozhodnutí o odmítnutí jejích důkazních návrhů založil pouze na skutečnosti, že člen jejího statutárního orgánu byl po určitou dobu před vložením zlata do schránek sám, a stěžovatelka proto nemůže unést důkazní břemeno o rozhodných skutečnostech.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.
13. Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými zjištěními obecných soudů a hodnocením provedeného dokazování. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
14. Z napadeného rozsudku obvodního soudu a z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že obvodní soud logicky a srozumitelně odůvodnil svůj závěr, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že do bezpečnostní schránky vložila zlato. Vysvětlil, že stěžovatelka předestřela nový skutkový stav, který však byl postaven na tvrzeních rozporných s jejími předchozími tvrzeními a nebyl s to verifikovat umístění zlata do bezpečnostní schránky, neboť u tohoto úkonu nebyli žádní svědci. Obvodní soud zdůraznil, že rozporná tvrzení nemohou být pro svou neurčitost důkazně prověřována, neboť nutnou podmínkou pro přistoupení k dokazování je bezrozporně ustavený skutkový stav.
V bodě 12 napadeného rozsudku uvedl, z jakých důvodů nad rámec rozporných tvrzení zamítl důkazy navrhované stěžovatelkou, a opětovně zopakoval, že u bezpečnostní schránky se jednatel stěžovatelky nacházel sám a žádnému zaměstnanci nebyl její obsah a jeho tvrzená hodnota známa. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že by napadený rozsudek obvodního soudu trpěl nepřezkoumatelností z důvodu tzv. opomenutých důkazů. Ani výslech jednatele stěžovatelky nezamítl obvodní soud pouze konstatováním o jeho nevěrohodnosti, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž primárně z důvodu existence rozporných tvrzení (bod 13 napadeného rozsudku).
15. Městský soud v napadeném usnesení uvedl důvody, pro které aproboval závěr obvodního soudu, že jednatel stěžovatelky byl v některých časových úsecích zcela sám, a nelze tak učinit závěr o vložení zlata do bezpečnostní schránky. Stěžovatel se odkazy na judikaturu týkající se důkazních standardů snaží prokázat, že městský soud na dokazování aplikoval přísnější standardy, než jaké ve svých rozhodnutích vyžaduje Ústavní soud a Nejvyšší soud. Z pouhého slovního spojení v jedné větě ("... nelze učinit závěr, že do bezpečnostní schránky vložil nade vši pochybnost zlato.") však nelze bez dalšího usuzovat, že na dokazování aplikoval městský soud jiné standardy než obvodní soud, který toto slovní spojení neužil. Z kontextu celkového odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že obsahem uvedené věty je pouze souhlas se závěry obvodního soudu stran nemožnosti prokázání uložení zlata do bezpečnostní schránky.
16. Ústavní soud neshledal důvodnou námitku rozdílného hodnocení výpovědi svědka Pulce obvodním a městským soudem. Již ve svém prvním rozsudku citoval obvodní soud jeho výpověď, podle které u bezpečnostní schránky nebyl, neboť čekal venku (bod 17 prvního rozsudku obvodního soudu). Tento skutkový závěr převzal městský soud ve svém kasačním usnesení a následně jej zopakoval obvodní soud v napadeném rozsudku. Závěr uvedený v kasačním usnesení městského soudu, že svědek Pulec si detaily přesně nevybavoval, vyplývá z jeho výpovědi při jednání obvodního soudu dne 24. 9. 2020 (č. l. 264 a 265). Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že by městský soud hodnotil výpověď svědka Pulce jinak než obvodní soud.
17. Ústavní soud neshledal ani tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Z něj naopak dostatečně srozumitelně vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání, neboť stěžovatelka v něm uplatnila především nesouhlas se skutkovými zjištěními a hodnocením dokazování. Ke stěžovatelčinu tvrzení, že se Nejvyšší soud nevypořádal se všemi jejími námitkami, Ústavní soud podotýká, že i když je požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí jedním ze základních pilířů spravedlivého procesu, nelze toto právo chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah, v jakém se povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení považuje za dostatečně odůvodněné a neshledává v něm prvky libovůle.
18. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal žádné vady, které by byly způsobilé založit nutnost jeho kasačního zásahu, naopak odůvodnění napadených rozhodnutí vyhovuje požadavkům ustálené judikatury zdejšího soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006), neboť je lze považovat za úplná a přesvědčivá. V postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud ani prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup, jak tvrdila stěžovatelka.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu