Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dr. Ing. E. F., zastoupené JUDr. Zdeňkou Fialovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 13, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2005, čj. 34 C 147/97 - 151, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2007, čj. 20 Co 222/2006 - 178, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 2007, čj. 28 Cdo 3145/2007 - 196, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, jejíž rodiče byli vlastníky ideální 1/2 označených nemovitostí, podala na základě zákona č. 403/1990 Sb. výzvu k jejich vydání. Následně byla mezi ní a bývalým Podnikem bytového hospodářství Brno II (dále jen "PBH") uzavřena dohoda o vydání nemovitostí. PBH, před uzavřením této dohody, smluvně převedl dva byty, v domě umístěné, na fyzické osoby. Podle § 22 dotčeného zákona však nebylo možné, po jeho datu účinnosti (tj. po 1. 11. 1990) a blokaci (učiněné výzvou k vydání nemovitosti), nemovitost dále převést na jinou osobu. Navíc, nařízení vlády ČR č. 283/1990 Sb., ze dne 19. 6. 1990, účinné v době uzavření těchto smluv, v § 1 odst. 2 výslovně vylučovalo z prodeje byty, které se nacházely v domech, získaných do vlastnictví státu na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Podle něho totiž byla dotčená polovina nemovitostí rodičům stěžovatelky odňata.
Stěžovatelka namítala absolutní neplatnost uzavřených kupních smluv, neboť je vlastníkem poloviny bytů v předmětném domě a po blokaci, podle § 22 zmíněného zákona, nebyl PBH oprávněn žádné byty převést na další osoby. Podle jejího názoru nebyla tato blokace, zakotvená v § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., spojena se dnem podání restituční výzvy oprávněné osoby ani s určitým ideálním podílem na nemovitosti, nýbrž bylo ji možné chápat pouze ve vztahu k nemovitosti jako celku.
Stěžovatelkou podané dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2007, čj. 28 Cdo 3145/2007 - 196, jako nedůvodné zamítnuto. Uvedený soud ve zmíněném rozsudku (str. 8), konstatoval, že ve věci existovaly dvě výkladové alternativy ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Podle první z nich, zastávané stěžovatelkou, nemohla povinná osoba disponovat s nemovitostí vůbec, pro absolutní zákaz dispozice ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Podle této první alternativy zákaz dispozice nemohl být zúžen pouze na ideální podíl na nemovitosti. Podle druhé, zastávané obecnými soudy, splňovaly předmětné smlouvy o prodeji bytů do osobního vlastnictví všechny náležitosti, uvedené zejména v ustanovení § 13 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům. Pokud tedy byly uzavřeny platně, mohla je stěžovatelka napadnout pouze v případě, pokud by zasahovaly do ideální 1/2 jejího vlastnického podílu.
sp. zn. I. ÚS 68/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Nutno podotknout, že věcí se obsáhle zabývaly obecné soudy všech tří stupňů, tedy včetně Nejvyššího soudu, a podle jejich závěru do spoluvlastnických práv stěžovatelky k ideální 1/2 nemovitosti nebylo zasaženo. Jak vyplynulo z obsahu připojeného spisu (viz shora), rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 1999, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2001, čj. 20 Co 813/99 - 61, bylo určeno, že stěžovatelka je vlastnicí ideální jedné poloviny označeného domu a pozemku, na kterém dům stojí.
Na základě těchto soudních rozhodnutí byla zapsána do katastru nemovitostí jako spoluvlastnice. Pokud za této situace žalovala též na určení absolutní neplatnosti zmíněných kupních smluv, nelze na takové žalobě shledat existenci naléhavého právního zájmu. Zápisu do katastru nemovitostí již dosáhla, takže zde právní zájem evidentně není dán (a nemohl ani být od samého počátku, protože na základě výroku o neplatnosti smlouvy se vlastnické právo do katastru nemovitostí nezapisuje). Žalovaní její vlastnické právo zpochybňovat nemohou, neboť ve vztahu k nim zakládá zmíněný určovací výrok překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala právní argumentaci, kterou uvedla již v dovolání k Nejvyššímu soudu. Podstata její ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy, podle kterého je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti, je nejen závažnost, ale i intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (viz nález sp. zn. I. ÚS 60/97 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a násl.). Touto optikou Ústavní soud posoudil tento případ a neshledal, že by došlo porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, zakotvených v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Závěrem lze připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků řízení, spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2009
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu