Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Nešuty, zastoupeného Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem Murmanská 1475/4, Praha 10, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2014, č.j. 30 C 261/2013-26, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se tedy jako právní nástupce poškozené žalobou domáhal náhrady škody z titulu odpovědnosti za škodu z provozu dopravního prostředku, která představovala rozdíl mezi stanovenou výší skutečné škody a pojistným plněním vyplaceným poškozené ze strany žalované České pojišťovny a.s., jakožto pojistitele viníka dopravní nehody.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2014, č.j. 30 C 261/2013-26, byla zamítnuta žádost stěžovatele, aby žalované (Česká pojišťovna a.s.) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 9.360,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 9.360 Kč od 27. 12. 2012 do zaplacení.
Obvodní soud dospěl k závěru, že částka, kterou stěžovatel požadoval, není v příčinné souvislosti se škodnou událostí, vzhledem k tomu, že účelné náklady opravy žalovaná zaplatila. Požadavek stěžovatele na zaplacení další částky není dle obvodního soudu důvodný. V konkrétním případě se podle soudu jednalo ze strany poškozené o exces ze služeb a použití materiálu oproti standardním částkám za opravu vozidel tohoto typu, stáří a počtu najetých kilometrů, čehož si byl vědom nejen opravce, ale také samotná poškozená, která vůči žalované navíc učinila prohlášení o tom, že bere na vědomí, že případný rozdíl mezi fakturovanou částkou a pojišťovanou vypočteným plněním nejde k tíži žalované České pojišťovny a.s.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje především v nesprávném hodnocení důkazů a v tom, že právní závěry učiněné soudem dle něj nekorespondují se skutkovými zjištěními. Stěžovatel je také přesvědčen, že se obvodní soud dostatečně nevypořádal se všemi navrženými a provedenými důkazy a také odůvodnění rozsudku shledává jako nedostatečné.
Konkrétně stěžovatel namítá, že soud v rámci hodnocení důkazů bral zřetel výhradně na závěry znaleckého posudku, bez ohledu na jejich správnost a na povinnost obecného soudu hodnotit tento důkaz ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Znalecký posudek dle názoru stěžovatele nemůže obstát, neboť jeho závěry reflektují toliko technické zhodnocení vozidla provedenou opravou, absentují v něm však jakékoli závěry o zvýšení, resp. snížení tržní ceny vozidla.
Stěžovateli také není zřejmé, z jakých skutkových zjištění obvodní soud dovodil toto zhodnocení vozidla, stejně jako jak dospěl k závěru, že při opravě poškozeného vozidla byly měněny náhradní díly několikrát bouraného vozu. Z provedených důkazů podle něj tyto tvrzení nikterak neplynou.
Dle stěžovatele je účelem institutu náhrady škody úplná kompenzace způsobené škody, aniž by byla paušalizovaným způsobem snižována náhrada majetkové újmy v případech, kdy byla poškozena věc, která sice není nová, ale kterou poškozená nějakou dobu užívala a důvodně předpokládala, že ji takto ještě používat bude. Tímto postupem bylo podle stěžovatele zasaženo do vlastnického práva nejprve poškozené a posléze i jeho, když byla poškozená nucena vynaložit ze svého finanční prostředky na obnovení provozuschopnosti vozidla, aby nahradila škodu, která jí vznikla bez jejího přičinění.
Stěžovatel namítá také to, že v průběhu řízení v této souvislosti upozorňoval, že závěry znaleckého posudku jsou v rozporu s ústavní judikaturou a navrhoval důkaz revizním znaleckým posudkem, kterým by bylo prokázáno, že oprava vozidla byla zcela účelná a nutná a že nedošlo k tržnímu zhodnocení vozidla. Obvodní soud však tento návrh stěžovatele zamítl jako nadbytečný a nedůvodný.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
Soud dále zjistil, že při opravě byly vyměněny náhradní díly vozu, který již byl v minulosti bourán. Výměna konkrétních dílů při použití dílů originálních podle soudu nesměřovala jen k odstranění následků škodné události, ale též k prodloužení životnosti vozidla a k navýšení jeho obecné hodnoty. Soud tak dospěl k závěru, že v daném případě tak byl vůz nejen opraven, tj. uveden do předešlého provozuschopného stavu, nýbrž byl zhodnocen novými originálními náhradními díly, a to na výslovné přání poškozené, která prohlásila, že cenu opravy nad limit stanovený žalovanou zaplatí ze svého.
Dle názoru obvodního soudu tak předmětné vozidlo bylo opravou zhodnoceno, když se v daném konkrétním případě jednalo ze strany poškozené o exces ze služeb a použití materiálu oproti standardním částkám za opravu vozidel, tohoto typu, stáří a počtu najetých kilometrů, čehož si byl vědom nejen opravce, ale též samotná poškozená. Obvodní soud proto uzavřel, že částka, kterou stěžovatel požaduje žalobou, není v příčinné souvislosti se škodnou událostí, když účelné náklady opravy žalovaná zaplatila a požadavek stěžovatele na zaplacení další částky proto není důvodný.
Pakliže tedy na základě informací rekapitulovaných bod bodem IV. tohoto usnesení dospěl Obvodní soud pro Prahu 1 k závěru, že požadavek stěžovatele na zaplacení předmětné částky vzhledem ke konkrétním okolnostem případu není důvodný a žádost stěžovatele proto zamítl, přičemž tento svůj postup adekvátně zdůvodnil, nelze toto rozhodnutí dle Ústavního soudu považovat za extrémní či svévolné a nelze ani dospět k závěru, že by jím bylo stěžovatelem tvrzeným způsobem zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.
Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, bylo by proti logice tohoto omezení připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Odporovalo by totiž smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 nebo usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a mnohá další).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze v případě bagatelních věcí k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť bagatelní částka již jen pro svou výši není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ).
Takovým deficitem však ústavní stížností napadený rozsudek okresního soudu netrpí a je tak třeba konstatovat, že zásah do ústavně zaručených základních práv se stěžovateli doložit nezdařilo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. listopadu 2015
Ludvík David v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu