Rozhodování o nákladech řízení v řízeních majících povahu iudicii duplicis
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hermes Media, a. s., V Luhu 754/18, Praha 4, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020 č. j. 13 Co 16/2020-834 a výrokům V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2018 č. j. 8 C 403/2007-760 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2019 č. j. 8 C 403/2007-780, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, Ing. Jana Marka a Ing. Pavla Marka jako vedlejších účastníků řízení, oba zastoupeni JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, sídlem Na Rybníčku 12, takto:
Odůvodnění
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II.
3. Před Obvodním soudem pro Prahu 8 bylo vedeno pod sp. zn. 8 C 403/2007 řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže určené nemovitosti. Stěžovatelka do tohoto řízení vstoupila namísto svého právního předchůdce, žalovaného Jaroslava Kocáby, od něhož nabyla spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/2 na dotčené nemovitosti.
4. Po předchozím řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že zrušuje podílové spoluvlastnictví žalobce (Jaroslava Marka, který v průběhu řízení převedl 2/5 svého podílu na svého syna Jana a 2/5 na svého syna Pavla; v průběhu odvolacího řízení právní předchůdce vedlejších účastníků zemřel, přičemž odvolací soud rozhodl o tom, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s vedlejšími účastníky) a žalované (stěžovatelka) k ideální 1/5 blíže určené nemovitosti (výrok I).
Ve vztahu ke zbývajícím 4/5 sporné nemovitosti rozhodl nalézací soud tak, že žalobu zamítl (výrok II). Ideální 1/5 nemovitosti přikázal soud do výlučného vlastnictví žalobce (výrok III). Na vyrovnání jeho podílu byla žalobci uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 6 890 000 Kč (výrok IV), o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice částku 29 051 Kč (výrok V) a rovněž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 974 490 Kč (výrok VI).
5. K podanému odvolání rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I a II potvrzuje. Ve výroku IV byl rozsudek nalézacího soudu změněn co do výše vypořádacího podílu, kterým měla být nově částka 1 790 000 Kč (výrok I). Stran nákladů řízení rozhodl odvolací soud tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice částku 65 149 Kč (výrok II) a žalobci pak částku 660 703 Kč (výrok III).
6. Právě nákladové výroky jak nalézacího, tak i odvolacího soudu napadla stěžovatelka předmětnou ústavní stížností, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 a 36 Listiny. Stěžovatelka je toho názoru, že o nákladech řízení mělo být rozhodnuto dle § 150 občanského soudního řádu, neboť poměřovat úspěch a neúspěch věci je třeba v širších souvislostech. Rozhodnutí obecných soudů je stran nákladů řízení nespravedlivé a formalistické. Stěžovatelka současně poukázala na specifika soudního řízení, v němž dochází k vypořádání podílového spoluvlastnictví - jedná se o iudicium duplex.
Z toho důvodu nelze hovořit o procesním neúspěchu některé ze stran. Žaloba vedlejších účastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla co do ideálních 4/5 předmětné nemovitosti zamítnuta a soudy rozhodly o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k ideální 1/5 nemovitosti. Odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl žádné zvláštní důvody, pro které by bylo lze uložit stěžovatelce náklady ve shora uvedené výši. Městský soud vyšel pouze z toho, že vedlejší účastníci měli být v řízení úspěšní, aniž by tento svůj závěr jakkoliv blíže odůvodnil.
V souvislosti s uvedeným odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20
(N 208/103 SbNU 142).
8. Městský soud v Praze v souvislosti s napadenými výroky II a III rozsudku odvolacího soudu odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Oba nákladové výroky považuje městský soud za správné, není si vědom toho, že by ve věci došlo k porušení základních práv a svobod účastníků řízení.
9. Stěžovatelka využila svého práva repliky k vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků, přičemž se vyjádřila k průběhu samotného řízení o zrušení spoluvlastnictví s tím, že je i nadále přesvědčena, že jí měla být sporná nemovitost přikázána do vlastnictví. Stran nákladů řízení odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19
(N 211/97 SbNU 260) nebo sp. zn. I. ÚS 262/20 , jejichž závěry mají dopadat i na právě projednávaný případ.
11. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Přezkum Ústavního soudu je též minimalizován zejména tam, kde sporná částka nedosahuje ani výše bagatelní hranice sporu. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10
(N 235/59 SbNU 391), nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10
(N 95/69 SbNU 457) a nález ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13
(N 52/73 SbNU 59); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud je toho názoru, že pro posouzení předmětného případu má podstatný význam ta skutečnost, že se jednalo o tzv. řízení iudicium duplex. To znamená, že řízení o vypořádání spoluvlastnictví může být zahájeno k návrhu kteréhokoliv z budoucích účastníků a přes formální označení, odpovídající dikci zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce a žalovaného současně, nehledě na to, kdo žalobu podal. Povahově tak nejde o klasické sporné řízení, v němž by jedna z proti sobě stojících stran musela vyhrát a druhá prohrát.
13. Vzhledem k takto výjimečnému postavení účastníků řízení není snadné rozhodnout o náhradě nákladů soudního řízení, neboť není zřejmé, která strana vlastně "vyhrála" a která "prohrála". Jinými slovy řečeno, v obdobných případech nelze bez dalšího aplikovat zásadu úspěchu ve věci. Tomuto specifickému rysu řízení pak odpovídá též roztříštěnost judikatury obecných soudů v obdobných věcech. Vzhledem k tomu, že z věcných důvodů není prakticky možné, aby se touto otázkou sjednocujícím způsobem zabýval Nejvyšší soud, přistoupil Ústavní soud ve věci sp. zn. I.
ÚS 262/20 k zevrubné analýze této problematiky. Z té mimo jiné vyplývá, že "nemohou-li spoluvlastníci předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, jeví se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl.
11 odst. 1 Listiny".
14. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků se však naopak podává, že soudy založily odůvodnění svých nákladových výroků na zásadě úspěchu ve věci, jejíž aplikace není tomuto typu řízení vlastní - v podrobnostech lze zcela odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20
. Chce-li obecný soud v řízeních, která mají charakter iudicii duplicis, rozhodnout o nákladech řízení asymetricky, měl by přednést pro tento svůj postup přesvědčivé argumenty. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků se takové důvody nepodávají, a proto přistoupil Ústavní soud k jejich částečné kasaci. Výše uvedené neznamená, že by obecné soudy nemohly v nákladových výrocích zohlednit průběh soudního řízení, nicméně musí tento svůj postup řádně odůvodnit. To se v projednávané věci nestalo, čímž došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Pro úplnost je však nutno uvést, že obecné soudy rozhodovaly o náhradě nákladů řízení před vyhlášením citovaného nálezu Ústavního soudu.
15. Ve světle řečeného Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, vyslovil porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a přikročil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení výroků II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020 č. j. 13 Co 16/2020-834 a výroků V a VI rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2018 č. j. 8 C 403/2007-760 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 2. 2019 č. j. 8 C 403/2007-780.