Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. V., zastoupené JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem sídlem Řehenice 10, Pyšely, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2610/2023-478 ze dne 21. 9. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 18/2023-444 ze dne 26. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. X a 2. Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně se podávají následující skutečnosti. Stěžovatelka se po 1. vedlejší účastnici domáhala náhrad ztížení společenského uplatnění (283 766 Kč) a nemajetkové újmy (500 000 Kč) v důsledku tvrzeného postupu lékaře 1. vedlejší účastnice v rozporu s poznatky a pravidly lékařské vědy a uznávanými postupy v medicíně (non lege artis). Stěžovatelce se po lékařských vyšetřeních oka výrazně horšil zrak; rozhodné otázky zněly, zda byl postup lékaře lege artis a zda případně mohlo být vyšetření ze dne 15. 9. 2016 příčinou výsledného markantního zhoršení zraku stěžovatelky na jedno oko.
2. Okresní soud žalobu rozsudkem č. j. 28 C 207/2019-395 ze dne 30. 9. 2022 zamítl. (Tento rozsudek stěžovatelka ústavní stížností nenapadá.) Okresní soud zjistil, že stěžovatelka absolvovala v daném období čtyři oční vyšetření u 1. vedlejší účastnice: 28. 6., 11. 7., 15. 9. a 21. 9. 2016 (dále uváděno bez označení roku). Dne 28. 6. se stěžovatelka dostavila kvůli krvácení do oka a po jeho vyšetření v arteficiální mydriáze (rozkapaném stavu) 1. vedlejší účastnice zjistila krvácení do sklivce a stěžovatelku odeslala do nemocnice k vyšetření ultrazvukem, neboť 1. vedlejší účastnice pro krev v oku neviděla na oční pozadí ani do periferie. V nemocnici bylo diagnostikováno běžné zakrvácení sklivce bez odchlípnutí sítnice. Při kontrole dne 11. 7. konstatovala 1. vedlejší účastnice vstřebání krve a zlepšení vidění, rozkapání nebylo provedeno. Stěžovatelka se pro zhoršení zraku dostavila k 1. vedlejší účastnici dne 15. 9., přičemž ta konstatovala zvíření zbytku zakrvácení a rozkapání oka neprovedla, neboť na sítnici viděla a nepozorovala žádnou rupturu ani odchlípení sítnice. Opak stěžovatelka neprokázala. Poté, co na oko téměř přestala vidět, se stěžovatelka dostavila na vyšetření dne 21. 9., při kterém 1. vedlejší účastnice po rozkapání oka zjistila značně pokročilé odchlípení sítnice. Stěžovatelka se následně podrobila operaci, po které se vidění oka ustálilo na 10- 20 % zdravého vidu.
3. Okresní soud nařídil provedení znaleckého posudku znalcem MUDr. Vladimírem Kordou, Ph.D.; druhý znalecký posudek, zpracovaný znaleckým ústavem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, předložila 2. vedlejší účastnice. Okresní soud po skutkové stránce vycházel převážně z druhého znaleckého posudku, neboť zejména vzhledem k výpovědi prvního znalce nebyl zcela přesvědčen o správnosti všech jeho závěrů. Druhý znalecký posudek shledal postup vedlejší účastnice nestandardní, avšak na rozdíl od prvního znalce nikoli non lege artis. Znalec nejprve nevyloučil, že periferie sítnice byla dne 11. 7. přehledná i bez rozkapání, a v takovém případě při fyziologickém nálezu nebylo nutno nařizovat další kontrolu za méně než půl roku. Okresní soud neshledal prokázaným, že by odchlípení sítnice bylo možno zjistit jen v rozkapaném stavu. Ze znaleckých posudků nevyplynulo, že by odchlípení bylo přítomné už 15. 9., k tomu první znalec pouze vytkl nerozkapání oka a četnost kontrol. Okresní soud převzal závěry znalce, že rozkapání oka není nutné provést, neboť to slouží k rozšíření zornice, avšak v tomto případě bylo na oční pozadí i do periferie dobře vidět i bez rozkapání. Okresní soud uzavřel, že postup 1. vedlejší účastnice nebyl standardní, neboť dne 15. 9. neprovedla rozkapání. Nicméně jelikož i tak může lékař na oční pozadí v důsledku rozšířené zornice dostatečně vidět, což byl patrně v důsledku užívání antidepresiv stěžovatelčin případ, byl postup lege artis. Proto ani nebyla shledána příčinná souvislost mezi postupem 1. vedlejší účastnice a rapidním zhoršením zraku stěžovatelky.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením okresního soudu.
5. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud v návětí označeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud nepřitakal stěžovatelce, že jí předestřené námitky jsou právními otázkami, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Námitky vycházejí ze závěru, že předmětné vyšetření proběhlo non lege artis, což je v rozporu s odbornými závěry posudku znaleckého ústavu. Podle Nejvyššího soudu se dovoláním vymezené otázky odvíjely od odlišného skutkového stavu věci, než byl soudy zjištěn. Pak ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud podotkl, že ač není důvod nerozkapání oka dne 15. 9. zachycen ve zdravotnické dokumentaci, nebylo (i s ohledem na předchozí postup 1. vedlejší účastnice) zpochybněno, že rozšíření zornic umožňovalo náležité posouzení stavu očního pozadí. Nejde tedy o případ, že by nedostatky zdravotnické dokumentace opodstatňovaly výjimečný postup tzv. obrácení důkazního břemene; obzvláště v situaci, v níž možnou příčinou vzniklého stavu mohlo být i nadměrné fyzické vypětí stěžovatelky po uvedeném vyšetření.
6. Proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že její dovolání bylo přípustné, avšak Nejvyšší soud jej nesprávně posoudil a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Stěžovatelka podle svého názoru v dovolání sice polemizovala se skutkovými zjištěními okresního soudu, avšak jí položené právní otázky dopadaly na skutkový stav věci a nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny (k čemuž poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 463/23 ze dne 27. 6. 2023). Napadené usnesení má být také v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2946/2023-360 ze dne 16. 8. 2023 v obdobné věci.
8. Stěžovatelka namítá, že soudy měly uvážit obrácení důkazního břemene v neprospěch 1. vedlejší účastnice. K tomu poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1785/21 ze dne 28. 6. 2022. Zdravotnická dokumentace neobsahovala záznamy o abnormalitách, ačkoli se tyto údaje podle svědků a znalců do dokumentace zapisují. Tvrzení 1. vedlejší účastnice o abnormalitách při vyšetření dne 15. 9. proto nemohla být prokázána. Vypovídací hodnota zdravotnické dokumentace byla pro její nízkou úroveň omezená, přičemž stěžovatelka v tomto ohledu další důkaz navrhnout nemohla. V důsledku nevyužití dostupných diagnostických metod stěžovatelka trvá na závěru, že postup lékaře byl dne 15. 9. non lege artis, a je pro ni nepochopitelné, že lékař nevyužil rozkapání oka jako dostupnou metodu. První vedlejší účastnice toliko tvrdila, neprokázala, že na sítnici daného dne viděla. S poukazem na výtky znalců stěžovatelka namítá, že konstatování soudů, že rozkapání oka nebylo potřeba, je nepodložené.
9. Soudy měly podle stěžovatelky nařídit provedení revizního znaleckého posudku. Ze znaleckých zkoumání vyplynula nejistota o příčinné souvislosti mezi vyšetřením a výsledným zdravotním stavem, jakož i to, že postup 1. vedlejší účastnice nebyl lege artis. Stěžovatelka připomíná, že škodou na zdraví lze rozumět nejen zhoršení zdravotního stavu, ale také ztráta jeho očekávaného zlepšení, a poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2353/13 . (Takto označený nález Ústavního soudu však neexistuje, stěžovatelka měla patrně na mysli nález sp. zn. I. ÚS 3253/13 ze dne 26. 8. 2015 - poznámka Ústavního soudu.)
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelky. Z toho také plyne mnohokrát zdůrazněné pravidlo, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jeho použití na jednotlivý případ jsou věcí obecných soudů.
O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat tehdy, je-li napadené rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva je stižen takovou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (viz např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).
11. Vzhledem k právě naznačenému poslaní a pravomocem Ústavního soudu a k námitkám stěžovatelky hodno předeslat, že Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020). Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 24. 3. 2011).
12. V prvé řadě je nutno ujasnit, že stěžovatelka se z převážné části domáhá revize skutkových zjištění okresního soudu. Ústavněprávní přezkum je však v této oblasti zaměřen pouze na extrémy, jak plyne z předchozího bodu. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal spis okresního soudu a shledal, že skutková zjištění okresního soudu, jehož rozhodnutí nadto nebylo ústavní stížností napadeno, nelze považovat za extrémně nesouladná s právním posouzením věci. Nutno také vzít v úvahu, že dokazování před okresním soudem možno pro nenapadení jeho rozsudku posuzovat pouze prismatem napadeného rozsudku krajského soudu. Krajský soud se převážně zaměřil na rekapitulaci skutkových zjištění okresního soudu. Avšak učinil tak přehledně, dostatečně podrobně a z jeho odůvodnění je patrné, proč nepovažoval za nutné doplňovat nebo opakovat dokazování.
13. Jakkoli si lze v takto závažné a důkazně složité věci představit odůvodnění rozsudku okresního soudu zpracované s větší mírou pečlivosti a přehlednosti, nejsou tyto nedostatky samy o sobě důvodem ke zrušení navazujících rozhodnutí soudů vyšších stupňů. Okresní soud srozumitelně popsal obsah jednotlivých důkazů a svá zjištění odůvodnil. Z odůvodnění lze alespoň základně seznat, jakými úvahami se soud řídil, a proč zpochybnil na základě výpovědi znalce některé ze závěrů prvního znaleckého posudku.
Tomu také odpovídá samotný znalecký posudek a především protokol o jednání před okresním soudem založený ve vyžádaném spise. Ze spisu Ústavní soud také seznal, že znalci se nelišili diametrálně ve zjištěných faktech, lišili se však v jejich interpretaci pro závěr o postupu (non) lege artis a příčinné souvislosti. Je proto v souladu s ústavním pořádkem, převzal-li okresní soud na základě ústního výslechu a odůvodnění zjištěných skutečností některé ze závěrů druhého znaleckého posudku. Byť jej stěžovatelka neučinila předmětem přezkumu před Ústavním soudem, jsou v rozsudku okresního soudu obsažená skutková zjištění pro posouzení navazujících rozhodnutí zásadní.
Extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů však v rozsudku okresního soudu přítomen není.
14. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání v souladu s ústavním pořádkem. Stěžovatelkou namítané tři právní otázky (viz str. 2 usnesení Nejvyššího soudu a bod 11 ústavní stížnosti) jsou vskutku vystavěny na odlišném závěru o skutkovém stavu, než jaký učinily soudy nižších stupňů. Dovolacímu přezkumu proto v souladu s platnou právní úpravou nepodléhaly. Proto na věc ani nedopadají závěry stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutí (viz výše bod 7).
15. Zjevně neopodstatněnou je také námitka o obrácení důkazního břemene. Zaprvé stěžovatelka pomíjí, a tedy ani nezpochybňuje, že - jak konstatovaly obecné soudy - odmítla poskytnout kompletní zdravotnickou dokumentaci. Za druhé, ačkoli nebylo prokázáno tvrzení 2. vedlejší účastnice, že se stěžovatelka snažila zakrýt užívání antidepresiv, v jejichž důsledku mohla mít rozšířené zornice, a rozkopávání oka tak nebylo nutné, zpochybňuje to zjevně samo o sobě námitku stěžovatelky o nezaviněné důkazní nouzi na její straně.
Za třetí, stěžovatelka nejednoznačně vypovídala o fyzické námaze předcházející politováníhodné diagnóze a operaci, která podle znalců mohla mít vliv na odchlípnutí sítnice (nošení kýblů s vodou - viz protokol o jednání před okresním soudem). Ve světle těchto zjištění tak není v rozporu s ústavním pořádkem závěr Nejvyššího soudu, že nebylo na místě obrátit důkazní břemeno. Tento právní názor se v individuálním kontextu věci neprotiví závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1785/21 , neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že 1.
vedlejší účastnice v tomto rozsahu splnila svou vysvětlovací povinnost. Stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 3253/13 pak vzešel z odlišných skutkových i právních poměrů a jeho stěžejní závěry jsou mimoběžné s nyní posuzovanou věcí.
16. Ústavní soud si uvědomuje, že prokázání protiprávního jednání lékaře a případně následné příčinné souvislosti je v obdobných věcech důkazně obtížné. V důsledku rozhodnutí stěžovatelky však ani nemohl být proveden důkaz kompletní zdravotnickou dokumentací. Bylo-li možné o protiprávnosti postupu lékaře, jakož i o nepřispění jejímu zdravotnímu stavu samotnou stěžovatelkou, vážně pochybovat, nelze shledat porušení základních práv stěžovatelky v tom, že soudy mimořádně neobrátily důkazní břemeno.
17. Ústavní soud pro úplnost dodává, že si je vědom svých v úvahu potenciálně připadajících rozhodnutí o roli tzv. teorii ztráty šance při prokazování příčinné souvislosti v medicínsko-právních sporech. Tato rozhodnutí (nálezy sp. zn. IV. ÚS 3416/20 ze dne 25. 5. 2021 a sp. zn. III. ÚS 3067/13 ze dne 20. 12. 2016) však vycházejí ze závěrů obecných soudů, jimiž byl shledán postup lékaře non lege artis, což není případ stěžovatelky. Proto nejsou v nynější věci rozhodné ani jiné možné náhledy na posuzování příčinné souvislosti.
18. Ústavní soud neshledal kvalifikovanou vadu (viz výše bod 10) napadených rozhodnutí ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, tedy ani porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu