Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti DOSS-účto, s. r. o., se sídlem v Praze, Litevská 1174/8, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Ovocný trh 1096/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2018 č. j. 23 Cdo 1747/2018-526, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu. 2017 č. j. 35 Co 348/2017-459 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. června 2017 č. j. 11 C 16/2011-412, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. června 2017 č. j. 11 C 16/2011-412 rozhodl ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému Sportovnímu klubu Slavia Praha o zaplacení částky 756 000 Kč s příslušenstvím, jakož i o protinávrhu na zaplacení 533 237 Kč s příslušenstvím, tak, že žaloba byla zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu. 2017 č. j. 35 Co 348/2017-459 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 19. června 2018 č. j. 23 Cdo 1747/2018-526 odmítl i dovolání stěžovatelky v dané věci.
2. Podstatou sporu byla otázka finanční náhrady, sjednané mezi účastníky ve smlouvě o vedení účetnictví ze dne 1. června 1999 ve znění pozdějších dodatků, a to zejména dodatku č. 1 ze dne 1. září téhož roku, ve kterém byla předmětná náhrada sjednána ve výši 756 000 Kč, což se rovnalo dvanáctinásobku měsíční smluvní ceny za poskytování služby vedení účetnictví stěžovatelkou. Poté, co soud prvního stupně žalobě dvakrát vyhověl, vydal výše citovaný zamítavý rozsudek, když aplikoval základní zásady ustanovení části první hlavy nového občanského zákoníku, a to § 2, § 3, § 6 a § 10 odst.
2. Odvolací soud posoudil případ tak, že údajný nárok stěžovatelky na finanční náhradu je smluvní pokutou, která nebyla platně sjednána; i pokud by bylo na místě posoudit dodatek č. 1 jako platně sjednané innominátní ujednání, bylo by stěžovatelce nutno s ohledem na okolnosti věci odepřít plnění z důvodů, které vyslovil soud prvního stupně. Dovolací soud pak dovolání odmítl s poukazem na to, že nebyly naplněny podmínky jeho přípustnosti, stanovené v § 237 o. s. ř.
3. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně argumentuje ve prospěch svého právního názoru, že rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná. Uvedla přitom zejména, poté, co rekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, že námitka žalovaného ohledně neplatnosti smlouvy o vedení účetnictví a dodatku č. 1 ke smlouvě byla uplatněna až v okamžiku, kdy stěžovatelka žalovala o finanční náhradu, a je tedy účelová. Soudy se podle stěžovatelky řádně nezabývaly jejími námitkami, že aplikovaly zásady nového občanského zákoníku zcela neselektivně a ignorovaly zásady, které na posuzovaný případ rovněž dopadají; stejně tak se prý nezabývaly okolnostmi jednání obou účastníků.
Právní závěry jsou pak pro stěžovatelku překvapivé. K otázce, zda byla platně uzavřena smlouva o vedení účetnictví, odkázala stěžovatelka na zásadu, že při posuzování smlouvy je vždy nutné upřednostnit takový výklad, který nezakládá její neplatnost a v tomto směru zpochybňuje závěry, ke kterým dospěl především odvolací soud. Rovněž ve vztahu k otázce, zda byl platně uzavřen dodatek č. 1 ke smlouvě, stěžovatelka nesouhlasí s názorem tohoto soudu o jeho neplatnosti a jeho argumentaci považuje za výsledek přepjatého formalismu a soudcovské svévole.
Skutkový stav označuje stěžovatelka za neúplně zjištěný a také závěry Nejvyššího soudu podle ní nekonvenují tomu, co uvedla v dovolání. Tvrzení dovolacího soudu o značné nerovnováze v povinnostech stěžovatelky a žalovaného, který byl nucen setrvat ve smluvním vztahu, není v napadeném usnesení Nejvyššího soudu nijak konkretizováno a stěžovatelce tak není zřejmé, jakou nerovnováhu měl soud na mysli a na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
6. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
7. Soud prvního stupně se případem odpovědně zabýval, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku. Použil přitom základní zásady nového občanského zákoníku, a to princip poctivosti a spravedlnosti, a dospěl k závěru, že ujednání v dodatku č. 1 smlouvy o účetnictví se těmto obecným zásadám příčí. V dodatku je výrazně navýšena povinnost žalovaného pro případ podání výpovědi smlouvy - nebyla tak zachována rovnost stran ani obvyklé zvyklosti. Smluvní ujednání v podstatě neumožňovalo žalovanému podat výpověď bez zaplacení vysoké finanční náhrady, což ho nutilo fakticky setrvávat ve smluvním vztahu.
Také odvolací soud řádným a dostatečným způsobem reagoval na námitky stěžovatelky, postačí proto na jeho odůvodnění odkázat a neopakovat již vícekrát vyslovené. Shodně se soudem prvního stupně tento soud hodnotil jednání stěžovatelky v právním styku jako nepoctivé, mající zjevné znaky zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany. I Nejvyšší soud odpovídajícím způsobem odůvodnil své usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelky. V těchto soudních závěrech nelze spatřovat nic neústavního; jde o výsledek nezávislého rozhodování.
Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména obecných soudů. Stěžovatelka se domáhá jen přehodnocování dokazování a zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nedostačuje.
8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu