Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Ivanou Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem, se sídlem Volyňská 1190/3a, 100 00 Praha 10, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci jeho žádosti o propuštění z vazby podané dle § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel je přesvědčen, že tato nečinnost porušuje jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soud téměř tři měsíce neposkytuje ochranu jeho právům. Proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zakáže krajskému soudu pokračovat v porušování jeho práv a přikáže mu, aby ve věci konal.
Stěžovatel zároveň požádal Ústavní soud o přednostní projednání ve smyslu čl. 39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s tím, že je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování jeho vazby.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
V případě průtahů v postupu soudu v trestním řízení jsou prostředky, jejichž vyčerpání je před podáním ústavní stížnosti vyžadováno, upraveny v hlavě III. dílu 6. zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Jedná se o podání stížnosti dle § 164 a poté návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a citovaného zákona. Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že tyto prostředky stěžovatel nevyužil (stěžovatelova urgence, jejíž kopie je k ústavní stížnosti přiložena, není žádným z uvedených prostředků).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatel požádal, aby byla projednána přednostně ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj