Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, sídlem Radlická 1031/42, Praha 5, směřující proti usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I (Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality) ze dne 29. 9. 2021 č. j. KRPA-8550-104/TČ-2021-001174-6-BER, a usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 5. 11. 2021 sp. zn. 2 ZT 124/2021; za účasti Policie České republiky a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že dotčené orgány svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na zahájení a vedení trestního stíhání pouze zákonným způsobem, zaručené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených dokumentů, napadeným usnesením příslušného orgánu Policie ČR bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro kvalifikovaný zločin podvodu. Dopustit se jej měla tím, že od jiné osoby (dále jen jako "poškozená") vylákala částku cca 5.000.000 Kč, přičemž peníze nepoužila na podnikatelský záměr, jak slibovala poškozené, ale nechala je odeslat na účet jiné fyzické osoby. Poškozená by s takovým postupem nikdy nesouhlasila, v důsledku jednání stěžovatelky jí vznikla škoda odpovídající celé vylákané částce.
3. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Zaprvé namítá, že skutek uvedený ve výroku usnesení policejního orgánu neobsahuje takřka žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu, zejména absentuje objektivní i subjektivní stránka. Dále jelikož se poškozená nikdy nedomáhala vrácení prostředků v občanskoprávním řízení, neměly by střežení práv jednotlivců přebírat orgány veřejné moci prostředky trestního práva. Ve vztahu k usnesení státního zástupce má stěžovatelka za to, že se s její argumentací ve stížnosti nijak nevypořádal, příslušné odůvodnění pokládá za zcela nedostatečné a svévolné a usnesení proto trpí nepřezkoumatelností.
4. Ústavní soud je před samotným posouzením ústavní stížnosti povinen přezkoumat, zda ta splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z takových podmínek je mj. i přípustnost ústavní stížnosti.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
6. V posuzované věci procesní prostředky k ochraně základních práv stěžovatelky vyčerpány nebyly a stěžovatelka tak princip subsidiarity ústavní stížnosti nerespektovala.
7. Jak je totiž zřejmé z rekapitulace výše, ústavní stížnost směřuje mj. proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelčinu stížnost podanou proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím však dle v současnosti již ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v trestním řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek proti postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (srov. za všechny např. usnesení ze dne 1.
4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1026/19 ). Této procesní možnosti přitom stěžovatelka dle všeho nevyužila, zcela určitě nenapadá žádné rozhodnutí, které by bylo v rámci zmíněného dohledu učiněno. Nad rámec tohoto je třeba připomenout, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do probíhajícího trestního řízení, neboť většinu v něm učiněných pochybení (pokud by k nim opravdu došlo) je možné v jeho průběhu napravit.
8. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2022
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj