Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Pekára, zastoupeného advokátem Mgr. Tomášem Výborčíkem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 4 As 88/2025-46 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2025 č. j. 17 A 8/2025-42, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Ministerstva vnitra jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Komise pro projednání přestupků Města X (dále jen "komise") svým usnesením zastavila řízení o přestupcích, které měl spáchat stěžovatel. Poškozená se proti tomuto usnesení odvolala. Krajský úřad Plzeňského kraje posoudil odvolání poškozené jako podnět k zahájení přezkumného řízení a zrušil jeden z výroků komise o zastavení řízení. Věc se tedy vrátila k projednání komisi. Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského úřadu odvoláním. Ministerstvo vnitra odvolání stěžovatele zamítlo a rozhodnutí krajského úřadu potvrdilo. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel správní žalobu u Krajského soudu v Plzni, který ji zamítl (napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2025 č. j. 17 A 8/2025-42). Stěžovatel proti rozsudku podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost (napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2025 č. j. 4 As 88/2025-46).
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a nenaplnily tak svou úlohu dle č. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podle stěžovatele dochází k porušení jeho ústavně zaručených práv tím, že je vedeno přestupkové řízení bez splnění zákonných předpokladů. Svůj závěr o nezákonnosti vedení přestupkového řízení zakládá na tom, že krajský úřad překročil rámec přezkumného řízení, protože neposuzoval soulad rozhodnutí komise s právními předpisy, ale posoudil věc skutkově.
5. Ústavní soud připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a námitky na úrovni podústavního práva zásadně nevedou k tomu, že Ústavní soud přistoupí ke kasačnímu zásahu. Námitky stěžovatele nedosahují ústavněprávní roviny, protože celá ústavní stížnost je v podstatě založena jen na názoru stěžovatele, že soudy měly vytknout krajskému úřadu jeho postup, se kterým stěžovatel nesouhlasí. Jako oporu cituje jediné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 1. 2010 č. j. 6 As 36/2009-162), ze kterého dovozuje pravidlo, jehož porušení mělo vést k zásahu do jeho základních práv. Toto rozhodnutí však nijak nevyvrací (ani nepotvrzuje) závěr obecných soudů, že krajský úřad provedl posouzení právní (nikoliv skutkové). Proto ani nemůže vyvrátit závěr obecných soudů, že krajský úřad nepřekročil meze přezkumného řízení a ministerstvo postupovalo v souladu se zákonem, když jeho postup potvrdilo.
6. Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu