Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Jiřího Novotného, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 128/2023-85 ze dne 27. září 2024 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 57 A 15/2022-51 ze dne 3. května 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, obchodní společnosti CETIN a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, obchodní společnosti EG.D, a. s., sídlem Lidická 1873/36, Brno, a obce Dírná, sídlem Dírná 38, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Městský úřad Soběslav, odbor životního prostředí, dne 26. listopadu 2021 vydal podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, v souladu s § 15 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), společné povolení, kterým schválil stavební záměr: "Vodovodní síť Dírná, Závsí, Zářičí a Nová Ves".
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, v němž namítal nesplnění podmínek pro společné řízení podle § 94p stavebního zákona a dále - především - to, že projektová dokumentace nepočítá s vybudováním vodovodu blíže k jeho nemovitosti nacházející se 300 m od plánovaného ukončení vodovodní větve.
4. Rozhodnutím ze dne 15. července 2022 první vedlejší účastník odvolání zamítl. Mimo jiné konstatoval, že stavební řízení je ovládáno zásadou dispoziční. Bylo proto na obci Dírná (stavebník) jakožto žadateli o vydání společného povolení, aby vymezila, v jakém rozsahu má být vodovod realizován. Stavbu nelze nepovolit jen proto, že stavebník nežádal o její provedení v maximálním rozsahu, který územní plán dovoluje, dodal, že výstavbu mohou ovlivnit finanční možnosti stavebníka. Podání žádosti o povolení stavby představuje výkon samostatné působnosti obce, do níž správní orgán povolující stavbu nemůže zasahovat způsobem, jakým se domáhá stěžovatel.
5. Proti rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka stěžovatel podal žalobu. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že stavební zákon výslovně předpokládá, že se pro stavbu vodních děl, včetně vodovodů a kanalizací, vede jedno společné řízení. Stěžovatel nebyl rovněž zkrácen na svém právu seznámit se s poklady rozhodnutí. Není povinností stavebníka, aby vybudoval vodovodní řad ke všem nemovitostem v daném území, přestože to územní plán umožňuje. Rozsah stavby je v dispozici stavebníka a proto ani územní plán nemohl založit stěžovateli očekávání, že vodovod povede až do bezprostřední blízkosti jeho nemovitosti.
6. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem odmítl. Souhlasil s krajským soudem, že právní úprava neukládá stavebníkovi povinnost, jíž se stěžovatel dovolává. Povolení stavby vodního díla v podobě vodovodního řadu není podmíněno tím, že by snad takové dílo muselo být vedeno až na hranici všech zastavěných (či zastavitelných) pozemků v dotčeném katastrálním území. Ze správního spisu nadto vyplývá, že objekt ve vlastnictví stěžovatele se nachází mimo intravilán obce, na samotě vzdálené cca 300 metrů jihozápadním směrem od posledních domů v obci.
7. Stěžovatel namítá nerovný přístup stavebníka k vlastníkům stavebních pozemků v obci. Stěžovatel je diskriminován tím, že stavebník, který staví s využitím dotace v obci vodovod z veřejných prostředků, nechal projekt stavby záměrně zpracovat tak, aby se vyhnul pozemku stěžovatele a ten jako jediný neměl možnost svou stavbu na vodovod připojit. Stěžovatel má za to, že se správní orgány a soudy nezabývaly dostatečně jeho námitkou týkající se povinnosti projektanta a stavebníka zabezpečit při navrhování a provedení stavby dostatečné množství zdravotně nezávadné pitné vody a respektování podmínek požární ochrany. Pozemky v obci, které se staly na základě změny územního plánu nově stavebními, jsou na vodovod připojovány, zatímco pozemek stěžovatele, který byl po celá staletí stavebním pozemkem se stavbou k trvalému bydlení, je z možnosti připojení se na vodovod vyloučen, aniž by pro takový postup byl jiný důvod, než osobní zášť vůči němu a jeho rodině a diskriminace ze strany stavebníka a osob, které za něj jednají. Je přesvědčen, že zásada zákazu diskriminace a rovného přístupu k právům má přednost před dispozičním právem stavebníka, a to zejména, staví-li vodovod z veřejných prostředků.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal.
10. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že "důsledky rozhodovacího procesu obecných soudů zasahují do jeho základního práva na ochranu majetku, neboť jako jediný v obci má budovat přípojku v délce 300 m". Už z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel ne zcela pochopil podstatu práva zaručeného čl. 11 Listiny. Z ústavní ochrany vlastnického práva v prvé řadě vyplývá zákaz vylučovat či jinak diskriminovat kteréhokoli jednotlivce v jeho právu na vlastnictví a povinnost státu do tohoto práva mimo rámec stanovený Listinou nezasahovat. Garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se přitom týká bezprostředně toliko vztahu mezi jednotlivcem a státem a kromě povinnosti veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, zavazuje také veřejnou moc, aby vlastníkovi poskytla ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno třetími subjekty. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva jde např. o ochranu ve smyslu povinnosti (preventivní) ochrany proti přírodním katastrofám, povinnosti ochrany majetku proti zásahům ze strany třetích osob, povinnosti ochrany majetku dětí či povinnosti ochránit jednotlivce a jeho majetek před lichvou.
11. V nyní posuzované věci nebylo do majetku stěžovatele nijak zasaženo tím, že by k jeho nemovitosti nebyla přivedena vodovodní přípojka. Jak již bylo v napadených rozhodnutích vysvětleno, rozsah stavby je pouze v dispozici stavebníka a ani územní plán nemohl založit stěžovateli očekávání, že vodovod bude přiveden až do bezprostřední blízkosti jeho nemovitosti. Takové očekávání stěžovateli neplynulo ani z § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), který ukládá vlastníku vodovodu povinnost za stanovených podmínek umožnit odběrateli připojení k vodovodu, nikoli však povinnost vést vodovod bezprostředně k jeho nemovitosti, ani z § 11 odst. 1 tohoto zákona, který stanoví podmínky pro provedení vodovodu tak, aby bylo zabezpečeno dostatečné množství pitné vody a vody k hašení požáru.
12. Správní soudy tedy řádně zkoumaly důvody, pro které se stavebník rozhodl vést vodovod ve stávající podobě. Tyto důvody shledaly legitimními. Přihlédly k tomu, že stavebník konstatoval, že navrtávka je pro daný objekt v projektové dokumentaci naplánována, hlavní řad do předmětné oblasti nebyl proveden z důvodu neekonomičnosti a hospodárnosti obce, neboť zde není plánovaná žádná jiná výstavba (pozemek se nachází na samotě 300 m od posledních domů v obci), nedovoluje to dotační titul a obec nemá prostředky, aby budovala k jedné nemovitosti řad (vždy zde půjde o přípojku).
13. Z výše uvedeného je zjevné, že stěžovatel není vyloučen z práva připojení se na vodovodní řad, pouze bude muset v případě svého zájmu o připojení vybudovat vodovodní přípojku. Důvod, proč tak bude muset činit (na rozdíl od vlastníků nově v obci vytvořených stavebních pozemků), spočívá zjevně v poloze nemovitostí stěžovatele. V takovém postupu nelze spatřovat svévoli stavebníka či diskriminaci stěžovatele oproti jinům majitelům nemovitostí. Tvrzení stěžovatele, že postup stavebníka byl důsledkem jeho zášti ke stěžovateli a jeho rodině, je ryze spekulativní. Skutečností, že v minulosti došlo k námitkám stěžovatele ke zrušení změny územního plánu v části týkající se nemovitostí stěžovatele (změna jejich užívání ze zóny k trvalému bydlení na zónu k rekreaci), se správní soudy zabývaly a shledaly ji pro danou věc za irelevantní, neboť změna zařazení pozemku do těchto kategorií nemá vliv na rozsah a schválení zamýšlené stavby vodovodního řadu.
14. Ústavní soud uzavírá, že nemá důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. prosince 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu