Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti MUDr. Luďka Gelnara, zastoupeného Mgr. Adamem Liberdou, advokátem, sídlem Brandlova 1685/9, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2025 č. j. 3 As 52/2025-33, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2025 č. j. 22 A 43/2024-36, rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru krajského stavebního úřadu, ze dne 22.
července 2024, č. j. MSK 84892/2024, sp. zn. KSÚ/16345/2024/Šev 330.1 A10, a proti územnímu rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 29. dubna 2024 č. 23/2024, č. j. SMO/251821/24/ÚPaSŘ/Čm, sp. zn. S-SMO/099537/24/ÚPaSŘ, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava, a Magistrátu města Ostravy, sídlem Prokešovo nám. 8, Ostrava, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem ústavní stížnosti je zamítnutí stěžovatelova odvolání proti územnímu rozhodnutí Magistrátu města Ostravy pro opožděnost. Stěžovatel v řízení před správními soudy tvrdil, že proti územnímu rozhodnutí ve věci umístění stavby podal odvolání včas dne 10. 5. 2024, které pak následně dalším podáním dne 5. 6. 2024 doplnil. Oproti tomu Krajský úřad Moravskoslezského kraje za odvolání považoval pouze zmíněné doplnění ze dne 5. 6. 2024, neboť podání ze dne 10. 5. 2024, které stěžovatel označuje za včasné odvolání, bylo podle názvu i obsahu vyjádřením stěžovatele jako účastníka řízení k podkladům rozhodnutí; ono doplnění (odvolání) ze dne 5. 6. 2024 však již bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty, a proto je krajský úřad ústavní stížností napadeným rozhodnutím pro opožděnost zamítl.
2. Stěžovatel tomu před správními soudy oponoval tím, že v době podání ze dne 10. 5. 2024 již územní rozhodnutí bylo vydáno, a proto měl krajský úřad toto jeho podání vyhodnotit jako odvolání proti územnímu rozhodnutí. Stěžovatel však s touto strategií neuspěl. Jeho žalobu zamítl napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě a posléze i Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
3. V ústavní stížnosti proti všem ve věci vydaným rozsudkům a rozhodnutím se stěžovatel dovolává svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (a dovolává se též dalších článků ústavního pořádku, včetně základního práva na ochranu vlastnictví, aniž by však specifikoval, čím a jak mělo být porušeno). Opakuje, že jeho podání ze dne 10. 5. 2025 mělo být podle obsahu a kontextu posouzeno jako odvolání proti v tu dobu již vydanému územnímu rozhodnutí, popř. že měl být ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu vyzván k odstranění vad tohoto podání.
Namísto toho krajský úřad toto podání svévolně vyhodnotil jako opožděné námitky k oznámení o zahájení územního řízení, a doplnění odvolání ze dne 5. 6. 2024, takto výslovně označené, vyhodnotil jako podání samostatné, jež pak pro opožděnost zamítl. Správní soudy se dále nezabývaly námitkami nicotnosti napadeného územního rozhodnutí, což měly učinit z úřední povinnosti. Nicotnost stěžovatel s ohledem na odlišné označení příloh - výkresů územního rozhodnutí - spatřuje v jeho nepřehlednosti a vnitřní rozpornosti.
Stavební úřad podle stěžovatele pochybil i při doručování listin (oznámení o možnosti převzít územní rozhodnutí) veřejnou vyhláškou, v rozporu s běžnou praxí správních orgánů v České republice.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.
6. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že obsah ústavní stížnosti představuje pouhou polemiku se závěry správních soudů na úrovni podústavního práva a opakování námitek již uplatněných a řádně vypořádaných správními soudy. Stěžovatelova argumentace zcela postrádá ústavněprávní rozměr. Správní soudy stěžovateli srozumitelným, logickým a ústavním požadavkům vyhovujícím způsobem vysvětlily, proč jeho podání ze dne 10. 5. 2024 podle svého označení i podle svého obsahu není a nemůže být považováno za odvolání proti územnímu rozhodnutí, jež nijak nezmiňuje, ani se proti němu nijak nevymezuje (viz body 7 až 13 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Stejně tak srozumitelně odpověděly na jeho námitku, že měl být vyzván k odstranění vad podání (bod 13 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Nejvyšší správní soud přiléhavě odpověděl i na námitku, že se krajský soud měl zabývat nicotností územního rozhodnutí (tvrzená vada jednoznačně nicotnost správního rozhodnutí nezakládá), i na tvrzené vady doručování, jež ostatně stěžovatel v kasační i ústavní stížností vznáší jen povšechně, bez bližší argumentace.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu