Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti P. C., zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.8.2011, č.j. 54 Co 358/2011-64, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K věci uvedl, že se domáhal vydání předběžného opatření, neboť se domnívá, že výkon soudního rozhodnutí, které má vzejít z řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 700 000,- Kč projednávané u obvodního soudu pod sp.zn. 47 C 222/2010, by mohl být ohrožen, což spatřuje v tom, že žalovaný se zbavuje svého jediného nemovitého (a tedy hodnotného) majetku, z něhož by mohl být stěžovatel uspokojen při výkonu rozsudku ukládajícího stěžovateli vrátit kupní cenu zaplacenou žalovanému. Obvodní soud požadované předběžné opatření vydal, když vyšel z premisy, že pro nařízení předběžného opatření postačí, jsou-li v žalobě tvrzené skutečnosti osvědčeny, avšak nemusí být prokázány.
Městský soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl, když jeho vydání podle § 102 odst. 1 obč. soudního řádu podmínil tím, že stěžovatel je povinen "prokázat nejen obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí, ale také osvědčit, že pohledávku nebo nárok má a aktuálně neexistují žádné překážky, které by bránily jeho přiznání soudním rozhodnutím". Stěžovatel se domnívá, že v daném případě se městský soud dopustil nepřiměřeně extenzivního (extrémního) výkladu § 102 a § 75c odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu, když vydání předběžného opatření podmiňuje podmínkou neexistence aktuálních překážek bránících přiznání nároku soudem, kterou obč. soudní řád nezná.
Rozhodnutí městského soudu je podle stěžovatele výsledkem nesprávné a zjevně a neodůvodněně z výkladových standardů a soudní praxe vybočující aplikace jednoduchého práva, jakož výkladem zjevně přepjatě formálním (jež by činil dosažení tohoto institutu nemožným). Zdůraznil, že pokud by již před vydáním předběžného opatření mělo dojít k dokazování, které svým rozsahem odpovídá průběhu celého soudního řízení (či jej v požadavku na prokázání neexistence překážek, které by bránily přiznání nároku navrhovatele soudem, překračuje), potom by nařízení předběžného opatření bylo v zásadně nedosažitelným což by mělo za následek faktické zmaření a podlomení smyslu soudní ochrany práv.
Podle stěžovatele bylo v daném případě prokázáno, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího uhrazené kupní ceně obsažené v kupní smlouvě, která byla posléze soudem shledána absolutně neplatnou, tudíž je nepochybné, že žádná překážka přiznání jeho nároku soudního rozhodnutím neexistuje. V další části odkázal stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, ve které se tento soud - kromě jiného - vyjádřil ohledně podmínek a důvodů opravňujících nařízení předběžného opatření, že nárok sám nemusí být prokázán nepochybně.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 36odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že její podstatu tvoří stěžovatelova polemika se závěry městského soudu o existenci (neexistenci) podmínek zakotvených obč. soudním řádem pro vydání předběžného opatření. Je tedy zřejmé, že jde interpretaci tzv. jednoduchého práva obecnými soudy, do nichž přísluší Ústavnímu soudu ingerovat pouze v těch případech, kdy výkladem nebo aplikací jednoduchého práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, Ústavní soud takový kvalifikovaný zásah do základního práva zakotveného v čl.
36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), či by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na obranu vůči uplatněnému nároku, event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy.
Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoje předchozí rozhodnutí, v nichž vyjádřil závěr, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů (např. nález sp.zn. I. ÚS 375/2000 ). Ústavní soud navíc zjistil, že stěžovatel neinterpretuje přesně závěry městského soudu, protože tento soud v závěru odůvodnění konstatoval, že stěžovatelův nárok nepovažuje za osvědčený; nejde tedy o žádný výkladový exces či přepjatý formalismus, ale o posouzení skutkových okolností.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, včetně návrhu na odložení vykonatelnosti, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. prosince 2011
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu