Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Pavlínou Vondráčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Jarníkova 1881/2, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 101 Co 179/2020-146, a výroku II. - V. rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 3. 2020, č. j. 12 Nc 2677/2019-65, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze výrokem I. tak, že změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že otec nezletilé A. A. je povinen přispívat s účinností od 1. 3. 2017 do 31. 12. 2017 částkou 19 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 částkou 18. 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 částkou 15 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2020 nadále od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 12 000 Kč měsíčně, a to k rukám matky. Výrokem II. bylo obdobně rozhodnuto i o výživném na nezletilou J. Výrokem III. byl rozsudkem nalézacího soudu změněn ve výroku IV. tak, že nedoplatek na stanoveném výživném pro nezletilou A. A. za dobu od 1. 3. 2017 do 31. 8. 2020 ve výši 367 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit ve stanovených splátkách k rukám matky. Výrokem IV. byl obdobně změněn i rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k nezletilé J. Výrokem V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud při vyměřování výživného vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který při zjišťování průměrného čistého příjmu stěžovatele vyšel ze sdělení jeho zaměstnavatele, odvolací soud vyšel z hrubé mzdy snížené o daň z příjmu. Takto zjištěný čistý příjem však podle stěžovatele neodpovídá realitě, neboť nezohledňuje jemu sraženou částku sociálního a zdravotního pojištění. Účelem daňového přiznání je zjištění daňové povinnosti poplatníka, vypočítané z tzv. super hrubé mzdy a nikoliv zjištění čistého příjmu stěžovatele. Závěrem poukázal stěžovatel též na skutečnost, že dlužné výživné bylo vyplaceno k rukám matky a nikoliv na spořicí účet, jak navrhoval.
Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v nesouhlasu stěžovatele se skutkovými zjištěními učiněnými obecnými soudy, zejména pak s těmi, které učinil odvolací soud. Za účelem posouzení míry tvrzených rozdílů si Ústavní soud vyžádal související soudní spis Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 12 Nc 2677/2019. Z toho vyplývá určitý rozdíl ve výši příjmů, z nichž vycházel při stanovování výživného nalézací a odvolací soud. Tento rozdíl však nepovažuje Ústavní soud s ohledem na celkovou výši příjmů stěžovatele za natolik zásadní, aby z něj bylo lze dovodit zásah do jeho základních práv a svobod. To platí zvláště za situace, kdy účel platby, tedy placení výživného, směřuje ve prospěch jeho nezletilých dětí. Stěžovatel se ve své podstatě domáhá přehodnocení skutkového stavu věci a staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu však zjevně nenáleží.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97 , Sb. n. u., sv. 11 str. 9).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. února 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu