Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Radka Šimka, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, sídlem Hellichova 458/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2025 č. j. 33 Cdo 683/2025-381, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. října 2024 č. j. 60 Co 225/2024-357 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. července 2024 č. j. 35 C 246/2021-272, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Ing. Michala Kozlovského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů ve sporu o zaplacení částky 1 mil. Kč. Obecné soudy podle něj zejména porušily jeho ústavně zaručená práva tím, jak prováděly dokazování a že nerespektovaly autonomii vůle smluvních stran.
2. Stěžovatel podal v roce 2021 vůči vedlejšímu účastníkovi žalobu na zaplacení 1 mil. Kč k Okresnímu soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud"). Podle stěžovatele mělo jít o nedoplatek jistiny poskytnuté vedlejšímu účastníkovi na základě smluv o půjčce, které uzavřeli v letech 2010 a 2011. Vedlejší účastník namítl, že je nárok promlčený, stěžovatel však tvrdil, že se po uzavření písemných smluv ústně dohodli na prodloužení půjček (resp. sjednání nových půjček). Okresní soud to nicméně nepovažoval za prokázané, nárok měl od roku 2015 za promlčený, a žalobu tak zamítl. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") následně potvrdil rozsudek okresního soudu a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
3. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
5. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. nález ze dne 16. února 2021 sp. zn. I. ÚS 3449/19
(N 31/104 SbNU 360), body 9-11, či nález ze dne 15. února 2022 sp. zn. I. ÚS 45/21
(N 19/110 SbNU 191), bod 19].
6. Stěžovatel založil svou ústavní stížnost převážně na výhradách vůči skutkovým zjištěním, tedy že nalézací soudy neuvěřily jeho verzi skutkového stavu. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jejich odůvodnění působí logicky, konzistentně a přesvědčivě. Je z nich také zřejmý postup soudů při dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že by vykazoval takové nedostatky, které by opodstatňovaly zásah Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 3. září 2025 sp. zn. II. ÚS 2881/24
, body 32 a 33). Stěžovatel svými námitkami v ústavní stížnosti prakticky staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví a žádá po něm, aby přehodnotil zjištěný skutkový stav, což ale není jeho úkolem.
7. Není případný ani stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu o nutnosti, aby soudy vzaly dostatečně v potaz autonomii vůle stran při výkladu smlouvy [např. nálezy ze dne 10. března 2020 sp. zn. III. ÚS 392/20
(N 52/99 SbNU 133), či ze dne 2. srpna 2022 III. ÚS 129/21 (N 97/113 SbNU 147)]. Obecné soudy totiž vůli stran zvažovaly, nerezignovaly na její nalézání i navzdory komplikované důkazní situaci, pouze nakonec nevzaly za prokázanou verzi stěžovatele. V tom však nelze spatřovat rozpor s citovanou judikaturou. Jak přitom Ústavní soud zmínil výše, z odůvodnění napadených rozhodnutí (a jejich porovnání s námitkami stěžovatele) neplyne, že by nějaký důkaz obecné soudy nevzaly v potaz či jej interpretovaly zjevně nepřiměřeně.
8. Stěžovatel brojí i proti závěru soudů, kterým akceptovaly námitku promlčení, přestože ji podle stěžovatele vedlejší účastník uplatnil v rozporu s dobrými mravy. Opět lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která obsahují v této otázce přesvědčivou argumentaci, a Ústavní soud nemá, co by k tomu ze své pozice dodával (viz body 82 a 83 rozsudku okresního soudu a bod 20 rozsudku krajského soudu). Vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší téměř žádnou (natož ústavně relevantní) argumentaci.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu