Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti I. H., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Brno, Burešova 615/6, proti vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. 9. 2022 č. j. 1 KZN 1081/2022-48, usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 4. 2022 č. j. 3 ZN 1434/2021-24 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality ze dne 3. 3. 2022 č. j. KRPB-91032-44/TČ-2021-060273-ŘA, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), jímž byla odložena trestní věci týkající se podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel z řad lékařů Fakultní nemocnice Brno při poskytování zdravotních služeb poškozenému J. F. (otci stěžovatelky). Dále navrhuje zrušení usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu. Stěžovatelka rovněž navrhuje zrušení vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, jímž byla informována, že její podnět k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení jejího práva na účinné vyšetřování.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala jako oznamovatelka, která podávala trestní oznámení na neznámého pachatele z řad zdravotnického personálu Fakultní nemocnice Brno, a to v důsledku úmrtí jejího otce, který byl v uvedené nemocnici hospitalizován pro zdravotní komplikace související s onemocněním COVID-19. Popisuje postup zdravotnického personálu při poskytování zdravotní péče jejímu otci, jakož i své námitky proti tomuto postupu. Namítá, že orgány činné v trestním řízení při posuzování četnosti kontrol jejího otce vycházely ze sdělení lékařky, aniž by je porovnaly s obsahem zdravotnické dokumentace. Uvádí, že ze zdravotnické dokumentace nevyplývá, že by zdravotní stav jejího otce byl průběžně kontrolován se supervizorem, dozorujícím lékařem z kliniky plicní a tuberkulózy. Dále obsáhle rozebírá jednotlivé prvky poskytování zdravotní péče jejímu otci a poukazuje na jejich vady či nejasnosti.
Stěžovatelka dále namítá, že orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování příliš lpěly na závěrech zpracovaného znaleckého posudku, a připomíná, že i znalecký posudek je důkazem, který podléhá volnému hodnocení důkazů a jeho závěry nemohou být pouze mechanicky přejímány. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1477/20
. Předmětný znalecký posudek kritizuje zejména pro jeho stručnost a nesplnění zákonných náležitostí, zejména pak vytýká absenci popisu znaleckých metod, jejich výběru a odborné literatury. Znalecký posudek podle ní obsahuje logické rozpory, které jsou zřetelné zejména v porovnání se sdělením ošetřujících lékařů. Je přesvědčena, že orgány činné v trestním řízení neodůvodnily dostatečně rozhodnutí o odložení věci a nezabývaly se jejími argumenty. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud ve své judikatuře stabilně připouští právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování (srov. zejména nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 a judikaturu zde citovanou), přičemž přezkumu podrobuje i případy, kdy je tvrzen nedbalostní zásah do práva na život, tedy kdy se jedná o podezření ze spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 trestního zákoníku (srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 1477/20 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1434/22 ). Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti soustavně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nálezy sp. zn. I.
ÚS 3196/12 a
III. ÚS 2012/18 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 nebo
I. ÚS 789/22 ).
Z tohoto důvodu se Ústavní soud v nyní posuzované věci soustředil na to, zda orgány činné v trestním řízení s náležitou pozorností a pečlivostí prověřily trestní oznámení podané stěžovatelkou v souvislosti s úmrtím jejího otce a zda v tomto směru vyvinuly rozumně vyžadované úsilí. Na rozdíl od stěžovatelky přitom dospěl k závěru, že v tomto postupu orgánů činných v trestním řízení nelze identifikovat závažná pochybení.
Jako klíčová se jeví především okolnost, že orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví interna, vnitřní lékařství, kardiologie, vyhotovený prof. MUDr. Eliškou Sovovou, Ph.D., jehož zpracování zadaly. V obdobných případech, tedy pokud vznikne podezření ze zanedbání zdravotní péče ze strany lékařského zařízení, resp. personálu, který v něm působí, totiž znalecké dokazování logicky představuje stěžejní (byť nikoli výhradní) způsob objasňování dané věci.
Ústavní soud dále konstatuje, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatelky proti uvedenému znaleckému posudku se dostatečně a přesvědčivě vypořádala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupkyně"), na jejíž usnesení proto v podrobnostech odkazuje (srov. č. l. 2-4 usnesení). Státní zástupkyně připustila, že uvedený znalecký posudek je velice stručný, avšak zároveň vysvětlila, že obsahuje všechny podstatné náležitosti a jasně a srozumitelně odpovídá na otázky položené policejním orgánem.
Znalecký posudek vyvrátil podezření formulovaná stěžovatelkou ohledně příčiny smrti jejího otce a možného zanedbání péče ze strany personálu Fakultní nemocnice Brno. Vyplynulo z něj především, že srdeční selhání (které jako příčinu úmrtí označuje stěžovatelka) a nemoc COVID-19 nelze oddělovat, neboť v důsledku této nemoci docházelo u pacienta k postupnému selhávání základních životních funkcí. Znalkyně dále konstatovala, že stav pacienta nevyžadoval přesun na jiná oddělení nemocnice, kde by mu navíc nebyla poskytnuta jiná péče.
Jestliže orgány činné v trestním řízení vyhodnotily uvedený znalecký posudek jako spolehlivý podklad pro své rozhodování, a i s ohledem na další okolnosti případu (pokročilý věk pacienta, kterému bylo v době úmrtí 89 let, obecně známá závažnost onemocnění COVID-19 a tehdejší omezené zkušenosti s léčbou této nemoci) dospěly k závěru, že podezření na zanedbání lékařské péče není důvodné, Ústavní soud nenachází důvody, pro které by mohl tento závěr zpochybňovat. V řízení byly zároveň provedeny další důkazy (výslechy ošetřujících lékařů, vyžádání zdravotnické dokumentace), které daný závěr dále potvrzovaly. Pokud za této situace bylo prověřování předmětné věci ukončeno, Ústavní soud to nemůže hodnotit jako nedostatečný způsob objasňování podaného trestního oznámení, a tedy porušení práva na účinné vyšetřování.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu