Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Malého, zastoupeného Mgr. Ing. Alešem Boudou, advokátem, sídlem U Hřiště 375, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2022 č. j. 20 Cdo 1533/2022-120 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2021 č. j. 21 Co 256/2020-55, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CBP Capital Czech s. r. o., sídlem Pražákova 1008/69, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
1. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel podle v napadených rozhodnutích blíže určeného notářského zápisu ze dne 7. 11. 2019 se svolením k vykonatelnosti uznal dluh vůči vedlejší účastnici spočívající ve vrácení zápůjčky ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice následně iniciovala zahájení exekuce proti stěžovateli na vymožení uvedené pohledávky. Stěžovatel se poté domáhal zastavení exekuce u Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), jenž návrh zamítl usnesením ze dne 18.
8. 2020 č. j. 26 EXE 1618/2019-36. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením k odvolání stěžovatele potvrdil uvedené usnesení okresního soudu. Podle obecných soudů notářský zápis splňoval zákonné náležitosti a obsahoval prohlášení stěžovatele o uznání dluhu. Bylo tak na stěžovateli, aby prokázal, že dluh neexistuje (§ 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), o čemž byl na jednání poučen. Stěžovatel však neprokázal svá tvrzení, že při uzavírání smlouvy o zápůjčce vedlejší účastnice zneužila jeho tísně či rozrušení a vzájemné plnění je v hrubém nepoměru.
Vedlejší účastnice naopak předložila písemnou smlouvu o zápůjčce a úředně ověřené protokoly o předání peněz. Obecné soudy proto vyšly ze zjištění, že smlouva byla uzavřena, a důvod zastavení exekuce proto není dán.
2. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Nejvyšší soud potvrdil, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe platí, že nařídí-li se exekuce podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, jde o legitimní důvod k zastavení exekuce. Tyto skutečnosti je však povinen tvrdit a prokázat povinný, uznal-li svůj dluh. Z těchto předpokladů obecné soudy v nyní posuzované věci (správně) vyšly. Stěžovatel v dovolání nepředložil žádnou dosud v praxi neřešenou právní otázku, a ani nevysvětlil, v čem se obecné soudy od ustálené rozhodovací praxe odchýlily. Tvrdí-li stěžovatel, že ve skutečnosti žádné peníze neobdržel, jde o zpochybnění hodnocení důkazů a námitky skutkové, které jsou v dovolacím řízení zásadně nepřípustné. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpory.
1. Stěžovatel tvrdí, že exekuce k vymožení dluhu vůči vedlejší účastnici je neoprávněná. Stěžovatel vysvětluje okolnosti jednání s vedlejší účastnicí; jeho finanční situace je dlouhodobě špatná, upadl do dluhové pasti. V roce 2019 na základě inzerátu v poštovní schránce kontaktoval zástupce vedlejší účastnice, který mu přislíbil, že jeho finanční problémy vyřeší. Po několika telefonátech stěžovatel přijel do Brna na schůzku se zástupcem vedlejší účastnice, kde u notářky podepsal "nějaké listiny". Bylo mu řečeno, ať se nestará, že se vše vyřeší. Nikdy však neobdržel žádné peníze. Všechny smlouvy sepsal zástupce vedlejší účastnice, který věděl o špatné finanční situaci stěžovatele. Podle předložených listin měl stěžovatel v Brně být celkem čtyřikrát (aby podepsal listiny, obdržel peníze apod.), avšak byl tam jen jednou. Obecné soudy hodnotily důkazy chybně, protože se z nich ve skutečnosti podává, že žádná smlouva o zápůjčce nebyla sjednána.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Stěžovatel v nyní posuzované ústavní stížnosti ve svém důsledku brojí výhradně proti hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy v soudním řízení. Do této sféry je Ústavní soud oprávněn vstupovat omezeně. Ústavní soud nebere na lehkou váhu tvrzení stěžovatele o tom, že byl obětí podvodného jednání vedlejší účastnice a nyní musí nést jeho následky spočívající ve strpění exekuce na vrácení peněz, které nikdy neobdržel. Stěžovatel však v soudním řízení a ani v ústavní stížnosti nepřednesl nic, co by umožňovalo alespoň v obrysech ověřit jeho skutkovou verzi, aby Ústavní soud měl dostatečný důvod přezkoumat napadená rozhodnutí. Prokázanými skutečnostmi proto zůstává, že stěžovatel projevil vůli uznat dluh vůči vedlejší účastnici ze smlouvy o půjčce. Takový projev vůle je zachycen na notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti.
3. Z napadených rozhodnutí se rovněž srozumitelně a jasně podává, že v důsledku uznání dluhu stěžovatelem důkazní břemeno a břemeno tvrzení co do platnosti uzavřené smlouvy o zápůjčce spočívá na stěžovateli. Stěžovatel dále prokazatelně projevil vůli, že potvrzuje přijetí hotovosti jako plnění ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí. Stěžovatel přitom připouští, že tyto listiny podepsal, byť podle něj "v nevědomosti". Jakkoli proto příběh stěžovatele zní závažně, absence jakýchkoli indicií na jeho podporu Ústavnímu soudu znemožňuje z něj dovodit ústavněprávní rozměr.
S konkrétními tvrzeními stěžovatele se obecné soudy vypořádaly a napadená rozhodnutí jsou podložena relevantními zákonnými ustanoveními a jejich srozumitelným a logickým výkladem, který odpovídá ustálené soudní rozhodovací praxi. Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu a rozhodl o dovolání stěžovatele v mezích zákona. Napadená rozhodnutí je proto třeba ve světle námitek stěžovatele považovat za projev nezávislého rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu