Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti Aloise Trčaly, zastoupeného JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou se sídlem Urxova 430/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2342/2023-296 ze dne 22. 9. 2023 za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Romana Trčaly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Vedlejší účastník (dále jen "syn") se žalobou proti stěžovateli domáhal určení toho, že je dědicem po jejich otci, Aloisi Trčalovi. Otec před smrtí sepsal listinu o vydědění syna. Soudy však dospěly k závěru, že nejsou naplněny důvody vydědění podle § 469a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
2. Obecné soudy se věcí zabývaly dvakrát. Poprvé řízení dospělo až k Nejvyššímu soudu, který zrušil rozhodnutí nižších soudů s tím, že je při posuzování důvodů vydědění nutné vycházet z okolností ke dni smrti zůstavitele, a nikoli ke dni sepsání listiny o vydědění. Soudy na základě toho věc znovu posoudily, avšak dospěly k totožnému závěru, že důvody vydědění nebyly naplněny. Poukázaly především na to, že zůstavitel sám nestál o kontakt se synem a navíc se nenacházel v situaci, kdy by potřeboval pomoc, kterou mu syn údajně neposkytl. Zůstavitelův zdravotní stav sice nebyl příznivý, bylo však o něj postaráno.
3. Okresní soud ve Zlíně tedy nejprve rozhodl tak, že určil syna dědicem zůstavitele, což následně potvrdil Krajský soud v Brně. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl s tím, že jeho námitky jsou pouze v rovině skutkové, a navíc jimi stěžovatel de facto požaduje odklon od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, na které však není důvodu cokoli měnit.
4. Stěžovatel napadá v ústavní stížnosti výhradně usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že došlo k porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Je prý nezbytné, aby rozhodnutí soudu "nebylo postaveno na jeho libovůli a bylo v souladu s legitimním očekáváním na základě platných právních norem a případně také ustálené judikatury českých soudů". K rozhodující otázce platnosti vydědění se prý soudy postavily zcela v rozporu se zájmy a především vůlí zůstavitele. Stěžovatel dále vykresluje vývoj vztahu mezi zůstavitelem a synem. Napadené rozhodnutí podle něj také představuje "markantní zásah" do jeho základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Usnesení, kterým Ústavní soud odmítá návrh jako zjevně neopodstatněný, musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Stručné odůvodnění je pro zde posuzovaný případ přiléhavé, jelikož ústavní stížnost je prosta jakékoli konkrétní ústavněprávní argumentace. Ilustruje to např. výše uvedené ničím nepodložené tvrzení, že soudy porušily legitimní očekávání stěžovatele. Je přitom zjevné, že stěžovatel má na mysli legitimní očekávání na rozhodnutí v jeho prospěch. Takové základní právo na příznivé rozhodnutí však z ústavního pořádku neplyne.
7. Ústavní soud nemůže sloužit jako další instance v soustavě obecných soudů a nahrazovat jejich úvahy o skutkových okolnostech posuzovaných případů. Podstatou ústavní stížnosti je přitom výhradně nesouhlas právě s hodnocením skutkových okolností případu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že nebyly dány důvody vydědění syna (jeho bratra). K takovému přezkumu však Ústavní soud není povolán.
8. Ústavní stížnost je vedena buď ve zcela obecné rovině anebo v rovině dezinterpretace napadeného rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházejících. Není např. pravdou tvrzení stěžovatele, že soudy po zůstaviteli fakticky vyžadovaly, aby se doprošoval kontaktu se svým synem, a proto tedy posoudily vydědění jako neplatné. V napadených rozhodnutích je pouze správně s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu zmíněno to, že nezájem ze strany zůstavitele je relevantním faktorem pro posouzení nezájmu dědice (syna). Na tom není nic protiústavního.
9. Ústavní soud tedy uzavírá, že zkoumání důvodů vydědění je problematikou podústavního práva, která vzhledem k absenci ústavněprávně relevantních vad nenáleží Ústavnímu soudu k hodnocení. Obecné soudy nikterak nevybočily z mezí ústavního pořádku. Své závěry o nenaplnění důvodů vydědění naopak řádně odůvodnily a především je založily na mnohých svědeckých výpovědích a dalších důkazech.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu