Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Pavla Fišera, zastoupeného Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem se sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023 č. j. 26 Cdo 1334/2023-567, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2022 č. j. 62 Co 316/2022-539 a výrokům I., III., IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 4. 2022 č. j. 11 C 220/2016-489 ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2022 č. j. 11 C 220/2016-499, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Stanislava Hracho, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný ve sporu s vedlejším účastníkem, kterého si v roce 2015 najal na stavební práce v souvislosti se zateplením domu. Jejich spolupráce ale skončila předčasně. Vedlejší účastník se žalobou před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky za provedené práce a zčásti uspěl. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel poté neuspěl ani s dovoláním u Nejvyššího soudu. Ústavní stížností se nyní domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich označených výroků) obvodního soudu, městského soudu i Nejvyššího soudu s tvrzením o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní a městský soud ve věci rozhodovaly opětovně. V této fázi sporu postačí zrekapitulovat následující:
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka zčásti vyhověl, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K nákladům státu spojeným se znaleckým posudkem vydal obvodní soud navazující (také napadené) usnesení. Skutkově uzavřel, že vedlejší účastník práce na stěžovatelově zakázce přerušil poté, co mu stěžovatel k opakované výzvě odmítl zaplatit peníze po dokončení části prací dle původní domluvy. Stěžovatel si nato sjednal nového dodavatele díla, aniž od smlouvy s vedlejším účastníkem odstoupil. Tím podle obvodního soudu zmařil provedení díla i závěrečné vyúčtování smlouvy. Obvodní soud v rámci dokazování k otázce dokončenosti díla a ceně víceprací vycházel (mimo jiné) ze znaleckých posudků. Vedlejšímu účastníkovi obvodní soud přisoudil prokázanou cenu za práce, které kvůli zmaření díla stěžovatelem neprovedl, a za vícepráce, kterou ponížil o to, co vedlejší účastník ušetřil neprovedením díla. Ohledně odečítané částky vyšel z tvrzení a důkazů předložených vedlejším účastníkem, tvrzení stěžovatele nevzal za prokázaná.
4. Městský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil s posouzením obvodního soudu. Jako nedůvodné shledal odvolací námitky vůči osobám znalců a jejich specializaci i vůči tvrzené absenci poučení stěžovatele podle § 118a občanského soudního řádu. V hodnocení důkazů obvodním soudem ani v posouzení oprávněnosti jednotlivých nároků vedlejšího účastníka městský soud neshledal žádné pochybení.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl zčásti jako neprojednatelné pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Stěžovatel sice formuloval otázku ohledně dodržování pravidel BOZP a hygienických a požárních pravidel, ale neuvedl žádnou judikaturu, od níž se měl městský soud odchýlit. Přípustnost dovolání pak nezaložila ani námitka nedostatečného odůvodnění, která sama o sobě může být maximálně jinou vadou řízení a kterou by se mohl Nejvyšší soud zabývat, připustil-li by dovolání k věcnému přezkumu. To platí i pro hodnocení některých provedených důkazů. Stěžovatelem odkazovanou judikaturu ke zjišťování toho, co vedlejší účastník ušetřil neprovedením zbytku díla, Nejvyšší soud označil za nepřiléhavou. Dodal, že stěžovatel v reakci na poučení soudu ve smyslu § 118a občanského soudního řádu mohl tvrdit konkrétní náklady a k nim navrhnout vypracování znaleckého posudku, pokud měl za to, že vedlejší účastník ušetřil vyšší částku. Stěžovatel ale reagoval velmi obecně a nebylo zřejmé, z čeho tvrzenou částku odvozuje, a tak neunesl ani povinnost tvrzení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále nesouhlasí s určením výše přisouzené částky, protože podle něj znalci nedisponovali příslušným oprávněním k zodpovězení soudem položených otázek. Jeden ze znaleckých posudků pak považuje za nepřezkoumatelný, protože z něj není zřejmé, jak znalec dospěl ke svým závěrům. Poukazuje i na neúplnost podkladů, ze kterých znalci vycházeli. Obecné soudy neměly odmítnout výslech stěžovatelem navrženého svědka. Nesouhlasí s tím, jak jeho obdobné námitky vypořádaly obvodní a městský soud, resp. s tím, že takové námitky oslyšely. Tím, že upřednostnily skončení věci před jejím řádným objasněním, upřely stěžovateli právo na soudní ochranu. Stěžovatel námitky směřuje také do posouzení otázky zmaření díla z jeho strany v kontextu jeho komunikace s vedlejším účastníkem a do hodnocení výpovědi svědkyně s blízkým vztahem k vedlejšímu účastníkovi. Dále namítá, že nebyl dostatečně poučen, že má konkretizovat částku ušetřených nákladů, kterou požadoval započíst. Do této částky podle stěžovatele navíc měly spadat náklady na certifikáty a osvědčení, které je vedlejší účastník povinen mít. Nejvyššímu soudu stěžovatel vyčítá, že přehlédl, že stěžovatel vymezil judikaturu, od níž se nižší soudy odchýlily.
7. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měl stěžovatel k dispozici.
8. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti formuloval řadu výtek, jejichž společným jmenovatelem je tvrzení vad v provádění a hodnocení důkazů, které vedly k právním závěrům, s nimiž stěžovatel nesouhlasí. Podstatou práva na soudní ochranu však není záruka práva na rozhodnutí dle vlastních představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže proto sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3608/18 nebo IV. ÚS 1848/23 ).
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1833/18 a IV. ÚS 2690/15 ). Ústavní soud považuje pro nalézání práva za podstatné, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 ). Tento úkol přísluší primárně obecným soudům, u nichž dochází k dokazování při ústním jednání, na němž je možné bezprostředně reagovat na skutková zjištění i na právní závěry, které z nich soud vyvozuje. Přesně tak tomu bylo i v projednávané věci.
11. Z ústavní stížnosti, z přiložených napadených rozhodnutí i z dovolání (které si Ústavní soud vyžádal) plyne, že stěžovatel měl dostatek prostoru důvody svého nesouhlasu se skutkovými zjištěními i s právními závěry obecných soudů opětovně předestřít. Všechny stěžovatelovy námitky také byly v některé fázi řízení před obecnými soudy vypořádány, některé dokonce vícekrát jinými slovy různých soudů. Ke znaleckým posudkům se vyjádřil už obvodní soud (viz body 46 a 58-60 jeho rozsudku). Městský soud se obdobně vznesenou odvolací námitkou také s patřičnou mírou podrobnosti věnoval (viz body 23-25 jeho rozsudku). Úvahu k posouzení otázky zmaření díla kvůli stěžovatelovu chování pak lze nalézt v bodech 47-48 rozsudku obvodního soudu a v bodech 29-30 rozsudku městského soudu.
12. Ústavní soud není oprávněn tyto úvahy obvodního, resp. městského soudu přezkoumávat věcně, může však uzavřít, že mají oporu v provedeném dokazování zmapovaném v napadeném rozsudku obvodního soudu (včetně toho, které důkazy nebyly provedeny a proč), jsou pečlivě zdůvodněné, jeví se být logické a rozhodně nejsou svévolné.
13. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že nebyl dostatečně poučen, co má tvrdit ve vztahu ušetřeným nákladům vedlejšího účastníka, lze opět nahlédnutím do napadených rozhodnutí (bod 49 rozsudku obvodního soudu, bod 26 rozsudku městského soudu a druhý odstavec str. 3 usnesení Nejvyššího soudu) ověřit, že v řízení byl podle § 118a občanského soudního adekvátně poučen i stěžovatel. Všechny soudy na odkazovaných místech dostatečně vysvětlily, proč stěžovatel se svými tvrzeními neuspěl.
14. Co se týče námitek vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu, ani ty Ústavní soud neshledal důvodnými. Ohledně části, v níž Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl pro vady, Ústavní soud z dovolání ověřil, že ohledně dodržování pravidel BOZP a hygienických a požárních pravidel v něm skutečně není žádná judikatura odkazována (všechna v něm zmíněná judikatura se má týkat toho, co měl vedlejší účastník ušetřit). Pakliže jeho dovolání neobsahovalo povinnou náležitost, není odmítnutí takového dovolání porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a na něj navazující bohatou judikaturu). Zbytek napadeného usnesení Nejvyššího soudu nelze s ohledem na jeho srozumitelné odůvodnění považovat za jakkoli excesivní a stěžovatel k němu přesvědčivou oponenturu v ústavní stížnosti nepřináší.
15. Stížnostními námitkami k hodnocení výslechu svědkyně a k nevyslechnutí svědka se Ústavní soud nezabýval, protože je stěžovatel v dovolání neuplatnil. Nedal-li stěžovatel možnost reagovat na tyto námitky Nejvyššímu soudu, musí je Ústavní soud v duchu zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti odmítnout jako materiálně nepřípustné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 359/96 a III. ÚS 1047/16 ).
16. Zbývá dodat, že judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, není ani v jednom případě přenositelná na jeho případ. Týká se odůvodňování usnesení podle § 104a občanského soudního řádu (tím není ani jedno napadené rozhodnutí), posouzení "obživnutých" dovolání pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu (v této věci Nejvyšší soud rozhodoval prvně), odlišných skutkových závěrů odvolacího soudu (v této věci se se skutkovými závěry obvodního soudu městský soud ztotožnil) a extrémního nesouladu právních závěrů soudu s jeho skutkovými zjištěními (což v této věci neshledal městský, Nejvyšší a nyní ani Ústavní soud).
17. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu