Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem, se sídlem Voráčovská 14, 147 00 Praha 4, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 6. 3. 2006, č. j. ČTS: ÚOOZ-99/V7-2005, a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 13. 3. 2006, č. j. 1 ZT 111/2006-49, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 43 Nt 48/2006, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 44 To 256/2006, za účasti Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V prvé řadě odkazuje na judikaturu Ústavního soudu představovanou jeho nálezem
sp. zn. IV. ÚS 582/99
(veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz/), v jehož odůvodnění stojí: "jde-li o úmyslný trestný čin, v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Ignoroval-li vyšetřovatel Policie ČR ve sdělení obvinění subjektivní stránku trestného činu, potom toto sdělení postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu. O takový případ jde i v projednávané věci, kdy proti stěžovateli bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu vzneseno obvinění shora uvedeného obsahu, v tomto sdělení však chybí, jak stěžovatel právem namítá, jakýkoli popis subjektivní stránky jeho jednání, zejména jednoznačné konstatování toho, že uvedené barely a jejich odvoz obstaral v úmyslu založit požár, v jehož důsledku shořel komplex budov. Sdělení obvinění konstatuje tedy sice určitou aktivitu stěžovatele stran obstarání většího množství plastových barelů a nákladního vozidla, ignoruje však již zcela další postup a také otázku úmyslu stěžovatele, když i v důvodech se jen všeobecně a nekonkrétně odkazuje na naplnění skutkové podstaty spolupachatelství trestného činu obecného ohrožení podle ustanovení § 9 k § 179 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona. Za tohoto stavu věci byl tedy stěžovatel vzat do vazby v rozporu s ustanovením § 68 trestního řádu, podle kterého vzít do vazby lze toliko osobu, které bylo sděleno obvinění (§ 160). Právě sdělením obvinění podle ustanovení § 160 trestního řádu je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 Listiny, takže pokud toto sdělení v projednávané věci nemělo zákonný podklad, došlo i napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení citovaného čl. 8 odst. 2 Listiny."
Stěžovatel namítá, že ve výroku usnesení policie, i v jeho odůvodnění, chybí jakýkoliv popis subjektivní stránky jeho údajného jednání. Proto toto usnesení nelze považovat za zákonné zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu. Z předcházejícího dále vyplývá, že byl vzat do vazby v rozporu s § 68 trestního řádu, dle kterého do vazby lze vzít pouze osobu, jíž bylo sděleno obvinění. Kromě toho nesouhlasí s tím, že nebyl osobně slyšen městským soudem v řízení o stížnosti proti usnesení obvodního soudu. To navíc za situace, kdy o takové slyšení požádal. V těchto souvislostech stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 45/04
, ve kterém shledal, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Také tvrdí, že došlo k průtahům pokud jde o předložení spisu obvodního soudu městskému soudu k rozhodnutí, ačkoliv ve vazebních věcech je třeba rozhodovat s maximálním urychlením.
Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, a také, aby konstatoval, že došlo k neodůvodněným průtahům v řízení o jeho stížnosti proti usnesení obvodního soudu.
Městský soud uvedl pouze to, že odkazuje na své rozhodnutí a je přesvědčen, že ústavní stížnost není důvodná.
Městské státní zastupitelství v Praze vyjádřilo názor, že předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání splňuje všechny požadavky kladené na něj trestním řádem a rovněž i ostatní napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. Navrhlo proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Policie, státní zastupitelství, ani obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
Námitce, že napadené usnesení policie, díky chybějícímu popisu subjektivní stránky, nesplňuje náležitosti vyžadované trestním řádem, Ústavní soud nemůže přisvědčit. V případě řešeném pod
sp. zn. IV. ÚS 582/99
, na který stěžovatel odkazuje (obdobně viz též nález
sp. zn. I. ÚS 46/96
), se subjektivní stránka trestného činu rýsovala jen v nejasných a mlhavých obrysech. O takovou situaci v projednávané věci nejde, neboť z popisu skutku v usnesení Policie je zcela zjevné, že nemohl být spáchán jinak, než úmyslně.
Rovněž další rozhodnutí Ústavního soudu, na které stěžovatel poukázal, totiž nález
sp. zn. Pl. ÚS 45/04
, nedopadá na situaci, ve které se nachází. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Stěžovatel nicméně brojí proti rozhodnutí Městského soudu jako soudu druhé instance při rozhodování o vzetí do vazby. Ústavní soud má za to, že ani z Listiny, ani z Úmluvy a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESPLP") nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení před soudem ve dvou stupních.
Stěžovatelův poukaz na to, že o slyšení požádal, pak míří na jiná rozhodování o vazbě, zejména rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3 a rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle § 71 odst. 5, případně odst. 6 trestního řádu. Pokud v uvedených případech dotčená osoba vznese požadavek, aby jí bylo umožněno osobní slyšení v řízení před soudem prvé instance (eventuálně instance druhé, pokud před instancí první ke slyšení nedošlo) a takovýto požadavek je relevantní, splňující určité kvalitativní náležitosti, kdy minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením, potom je povinností soudu osobní slyšení provést. Soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly (srovnej nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 471/05
).
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené průtahy při řízení před obecnými soudy, je třeba připomenout, že Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, přičemž blížeji tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle § 82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona Ústavní soud, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, "zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením." Z tohoto ustanovení vyplývá, že pojmovým znakem "jiného zásahu" je skutečnost, že tento zásah musí být v době rozhodování o ústavní stížnosti aktuální, trvající, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky. Pokud stěžovatel daným zásahem již není postižen, intervence Ústavního soudu by byla neefektivní a postrádala by smysl.
Stěžovatel, aniž by žádal zrušení nějakého rozhodnutí orgánu veřejné moci, či vyslovení zákazu orgánu veřejné moci pokračovat v porušování základního práva a svobody, případně příkazu obnovit stav před porušením takovéhoto práv, brojí proti průtahům, ke kterým mělo dojít v řízení již završeném pravomocným rozhodnutím. Vyhovění takovému návrhu však vzhledem k uvedenému zpravidla nepřipadá v úvahu. Ústavní soud sice již ve své judikatuře vyslovil porušení práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě akademickou konstatací ve výroku nálezu, jednalo se však o ojedinělou, zcela extrémní intenzitu porušení předmětných práv (V případě
sp. zn. II. ÚS 168/05
spor trval 25 let.). O takovou situaci se v posuzované věci bezpochyby nejedná.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2006
František Duchoň, v.r. předseda senátu