Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: Petr Mikeska, zastoupený Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem, sídlem Purkyňova 115, Vysoké Mýto, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. prosince 2024 č. j. 8 As 79/2024-36, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. února 2024 č. j. 36 A 9/2023-48, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 4.
října 2023 č. j. KrÚ 81198/2023/ODSH/15 a rozhodnutí Městského úřadu Vysoké Mýto ze dne 3. listopadu 2022 č. j. MUVM/074716/2022, spojené s návrhem na zrušení § 102 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Krajského úřadu Pardubického kraje a Městského úřadu Vysoké Mýto jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení svého legitimního očekávání.
2. Stěžovatel byl v roce 2022 uznán vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil tím, že řídil motorové vozidlo, přestože nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Byla mu uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
3. Žalobu proti rozhodnutí o přestupku (respektive rozhodnutí odvolacího orgánu - vedlejšího účastníka) zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem. Námitku, že stěžovatel nejednal zaviněně, neboť nevěděl o dříve uloženém trestu zákazu řízení, v jehož důsledku pozbyl řidičské oprávnění, označil za vysoce nevěrohodnou, patrně účelovou. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nenaplnění materiální stránky přestupku, v níž stěžovatel poukazoval na to, že dřívější trest zákazu činnosti mu byl uložen jen na jeden měsíc. Zdůraznil povinnost řidiče, jemuž byl uložen zákaz řízení, požádat o vrácení řidičského oprávnění. Konečně podle krajského soudu, naplňuje-li určité jednání formální znaky skutkové podstaty přestupku, naplňuje, s výjimkou výjimečných případů, i znak materiální.
4. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost napadeným usnesením. Námitky týkající se vědomosti stěžovatele o dříve uloženém trestu zákazu činnosti, materiální stránky přestupku a přiměřenosti uloženého správního trestu označil za nepřípustné, neboť byly obsahově shodné s žalobní argumentací a nijak nereagovaly na konkrétní závěry krajského soudu. Zbývajícími námitkami se podrobněji nezabýval, neboť rozsudek krajského soudu obstojí i na důvodech, které stěžovatel přípustným způsobem nezpochybnil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti označil za neústavní § 102 zákona o silničním provozu s tím, že nerespektuje principy demokratického právního státu a porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a legitimní očekávání, a proto Ústavnímu soudu navrhl zrušení tohoto ustanovení. Procedura odblokování řidičského oprávnění na žádost je zcela nadbytečná, navíc fakticky prodlužuje dobu zákazu řízení, což uznal i krajský soud. K pozbytí řidičského oprávnění dochází automaticky na základě právní moci rozhodnutí o zákazu řízení, není tedy nutné, aby o něm správní orgán zvlášť rozhodoval či aby byla podávána jakákoli žádost. Stěžovatel i ostatní řidiči tak legitimně očekávají, že po uplynutí doby zákazu řízení tento zákaz zaniká, zákon po nich přesto vyžaduje podání žádosti o vrácení řidičského oprávnění.
6. Dále stěžovatel zdůraznil, že jej hlídka policie při zjištění přestupku nekontrolovala pro porušení pravidel silničního provozu, ale v rámci hlídání hranic mezi okresy z důvodu omezení šíření nákazy COVID-19. V té době si stěžovatel nebyl vědom toho, že není oprávněn řídit motorové vozidlo, spáchání přestupku již při silniční kontrole odmítl. O tom, že mu byl v roce 2020 pravomocně uložen zákaz řízení na jeden měsíc, se stěžovatel dozvěděl až v rámci správního řízení. Předchozí rozhodnutí o přestupku bylo stěžovateli doručeno fikcí, nebylo mu doručeno do vlastních rukou ani do poštovní schránky.
Stěžovatel se nijak nevyhýbal doručení. Z poučení, že věc bude postoupena do správního řízení, nelze dovozovat, že stěžovatel mohl a měl vědět, že mu bude uložen zákaz řízení. Tento trest bez jakéhokoli problému vykonal. Až v důsledku toho, že nepožádal o vrácení řidičského oprávnění, byl následně znovu sankcionován, a to téměř rok po uplynutí dříve uloženého zákazu řízení. Dle názoru stěžovatele tak není naplněn materiální znak přestupku a nemohl jednat zaviněně. Povinnost požádat po uplynutí trestu zákazu řízení o vrácení řidičského oprávnění není široké veřejnosti známa a není obsahem výuky v autoškole.
V silničním provozu se pohybuje řada osob, které nemají řidičské oprávnění a neznají zákon o silničním provozu. Stěžovatel byl držitelem řidičského oprávnění po dlouhé roky, prokázal tedy teoretickou znalost zákona o silničním provozu i praktickou dovednost řízení motorového vozidla. Neměl povinnost absolvovat před vrácením řidičského oprávnění jakékoli přezkoušení. Stěžovatel je tedy velmi přísně sankcionován prakticky pouze za to, že formálně nepožádal o vrácení řidičského oprávnění, což je zcela nepřiměřené.
Stěžovatel nikoho neohrozil, nikomu neublížil a nezpůsobil žádnou škodu. Je přesvědčen, že vůbec nenarušil a neohrozil zájem společnosti na bezpečném a plynulém provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatel ihned poté, co zjistil, že není držitelem řidičského oprávnění, požádal o jeho vrácení a bylo mu obratem vyhověno. Nelze stejně trestat řidiče, který nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění, a řidiče, který toto oprávnění měl a pouze opomenul požádat o jeho vrácení.
7. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel nijak nezpochybňuje závěr Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti většiny kasačních námitek z toho důvodu, že kopírovaly žalobní argumentaci a nijak nezohlednily odůvodnění rozsudku krajského soudu. Posouzení stěžovatelových námitek jako nepřípustných ze strany Nejvyššího správního soudu však má nevyhnutelně za důsledek jejich nepřípustnost v řízení o ústavní stížnosti, neboť stěžovatel v tomto směru efektivně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, viz shodně usnesení ze dne 13. září 2023 sp. zn. II. ÚS 2349/23 ).
8. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli dalším článkem soustavy správního soudnictví. Jeho úkolem je přezkoumat, zda rozhodnutí obecných soudů porušila ústavně zaručená práva stěžovatele. Do rozhodovací činnosti správních soudů Ústavní soud zasahuje teprve v situaci, kdy vybočí z mezí daných ústavním pořádkem (například usnesení ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. IV. ÚS 1098/18 , U 4/89 SbNU 803).
10. V tomto směru Ústavní soud poukazuje především na závěr Nejvyššího správního soudu, že rozsudek krajského soudu by obstál, i kdyby byly důvodné dílčí námitky, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil přípustným způsobem (bod 26 napadeného usnesení). Ani na tento závěr stěžovatel ve své argumentaci nijak nereagoval, Ústavní soud na něj proto ve stručnosti odkazuje s tím, že je řádně odůvodněný a v kontextu stěžovatelovy argumentace a odůvodnění rozsudku krajského soudu též logický; nelze jej proto považovat za neústavní.
11. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně rozhodl i o návrhu na zrušení § 102 zákona o silničním provozu, který je k ústavní stížnosti akcesorický, a sdílí tak její osud. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu