Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Deluvis Advisory CZ s. r. o. IČ 05719127, sídlem, Rybná 716/24, Praha 1, právně zastoupené Mgr. Robertem Novotným, advokátem, sídlem Jeseniova 1151/55, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025 č. j. 103 VSPH 483/2025-118 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2025 č. j. 237 ICm 2156/2022-111, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Ing. Lee Loudy Ph.D., IČ 69326681, sídlem Vodičkova 41, Praha 1, insolvenčního správce dlužníka Arca Investments, a. s., IČ 35975041, a společnosti Arca Investments, a. s., IČ 35975041, sídlem Plynárenská 7/A, Bratislava, Slovensko, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala vůči vedlejším účastníkům určení pravosti jejích pohledávek, přičemž jakožto důkaz navrhla výslech celkem šesti osob, proto byla vyzvána k úhradě zálohy 10 000 Kč na tyto výslechy. V reakci na výzvu soudu stěžovatelka uvedla, že je zcela bez prostředků a požádala o osvobození od soudních poplatků. To jí však pro nedoložení majetkové situace nebylo přiznáno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 7. 2024 č. j.
237 ICm 2156/2022-90, které bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Následně stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků znovu s tím, že v mezidobí neuspěla v jiném incidenčním sporu, byla jí uložena povinnost zaplatit přes 3 miliony korun, v důsledku čehož byla zahájena exekuce. Městský soud nyní napadeným rozhodnutím dle § 160 odst. 5 insolvenčního zákona zastavil řízení o opakovaném návrhu stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků.
Městský soud uvedl, že doložená skutečnost týkající se výsledku incidenčního sporu a následné exekuce není novou skutečností. Všechny nyní tvrzené skutečnosti mohla stěžovatelka tvrdit již v rámci předchozího řízení o osvobození od soudního poplatku, a to buďto již před soudem prvního stupně, nebo v rámci odvolacího řízení. Stěžovatelka však zůstala pasivní a "nové" skutečnosti uvedla až nyní v rámci opakovaného návrhu. Městský soud proto uzavřel, že skutečnost, kterou stěžovatelka tvrdí a prokazuje, není důvodem k prolomení překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Vrchní soud následně napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí městského soudu. Dle vrchního soudu je zřejmé, že všechny skutečnosti uváděné stěžovatelkou v nové žádosti o osvobození od soudních poplatků tu byly již v době projednávání jejího předchozího návrhu. Nelze také přehlédnout, že stěžovatelce nebylo pravomocně přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu pro celé incidenční řízení.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uznává, že listiny, které předložila ke druhé žádostí o osvobození od soudních poplatků, měla k dispozici ještě předtím, než bylo o její první žádosti rozhodnuto. Zákon ale nikde nevyžaduje, aby žadatel byl povinen soudu předkládat informace o nových skutečnostech svědčících pro osvobození od soudních poplatků, pokud se legitimně domnívá, že soudu předestřel dostatek důvodů pro vyhovění žádosti. Určujícím předpokladem pro rozhodnutí je podle judikatury Ústavního soudu objektivní neschopnost zaplatit soudní poplatek. V projednávané věci obecné soudy zjistily naplnění podmínky neschopnosti stěžovatelky soudní poplatek zaplatit a neuzavřely, že by se jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, proto jí měly osvobození od soudních poplatků přiznat. Kromě toho stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že v jiné věci jí bylo po zásahu městského soudu osvobození od soudních poplatků přiznáno.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. V posuzované věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků, o nichž rozhodují obecné soudy při znalosti všech relevantních skutečností. Ústavní soud může do jejich rozhodnutí zasáhnout výjimečně, v minulosti se tak stalo buď v případech týkajících se specifických otázek (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98
), nebo v extrémních situacích absence jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo u rozhodnutí obsahujících odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11
). V nynější věci se nejedná ani o jeden z těchto případů. Obecné soudy se předpoklady pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků podrobně zabývaly a řádně odůvodnily, proč bylo na místě zastavit řízení o druhé žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud neshledává protiústavními závěry obecných soudů o tom, že stěžovatelka, jestliže si byla vědoma skutečností souvisejících s možností osvobození od soudních poplatků (což přiznává i v ústavní stížnosti), měla tyto skutečnosti tvrdit již ve své první žádosti.
K osvobození od soudních poplatků nelze přistupovat takovým způsobem, že daný žadatel tvrdí "nezbytné minimum," a pokud mu nebude vyhověno, přidá ke svým tvrzením další informace, aby se jimi soudy musely stále dokola zabývat. Stěžovatelka jako žadatelka o osvobození od soudních poplatků měla povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto soudu prokázat, jak plyne z ustálené judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 573/2016). Za situace, kdy tak neučinila, resp. kdy jí tvrzené skutečnosti neodůvodňovaly osvobození od soudních poplatků a stěžovatelka se snažila toto následně "napravit" při druhé žádosti, nelze obecným soudům vytýkat, že druhé řízení zastavily a podruhé se nezabývaly již rozhodnutou věcí.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud uzavírá, že nemá důvod zpochybňovat závěry napadených usnesení. Porušení základních práv stěžovatelky v nich neshledal. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu