Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jozefa Lacka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 75 Ad 11/2017-43 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2018 č. j. 3 Ads 210/2017-143, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obou soudů, které neposkytly stěžovateli potřebnou ochranu před konáním České správy sociálního zabezpečení, která odňala stěžovateli nároky za zařazení do vojenského tábora nucených prací (dále jen "vojenský tábor").
Tvrdí, že měl legitimní právo očekávat, že příplatek a zvláštní příspěvek mu budou nadále s důchodem vypláceny. Podle stěžovatele se soudy v rozporu s pravidly spravedlivého procesu nepřidržely judikatury Ústavního soudu, týkající se nápravy křivd způsobených za minulého režimu. Dále uvádí, že tím, že u soudu prvního stupně rozhodoval samosoudce a nikoli senát, bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se samostatně podanými žalobami, spojenými ke společnému projednání pod sp. zn. 75 Ad 11/2017, domáhal zrušení dvou rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "vedlejší účastník"). Prvním z nich - rozhodnutím ze dne 5. 4. 2017 č. j. X1 bylo částečně změněno rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 9. 1. 2017 č. j. X2, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení důchodu poskytnutím příplatku k důchodu z důvodu služby ve vojenském táboře, a to tak, že do výroku rozhodnutí byl doplněn text: "pro nesplnění podmínek ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů" (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."), přičemž ve zbytku bylo předmětné rozhodnutí potvrzeno.
Druhým rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 5. 4. 2017 č. j. X1 bylo potvrzeno rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 9. 1. 2017 č. j. X2, jímž byl stěžovateli odňat zvláštní příspěvek k důchodu poskytovaný podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon č. 357/2005 Sb.").
Krajský soud v Ústí nad Labem obě žaloby zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud posléze napadeným rozsudkem kasační stížnost v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s.
ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř.
nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě nenalezl v postupu správních soudů žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících soudní řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Podstatu sporu představuje posouzení otázky, zda stěžovatel naplňuje dílčí podmínku § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), konkrétně kritérium "politické nespolehlivosti", a zda má tudíž nárok na poskytnutí příplatku k důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. a zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb.
K výhradám uvedeným v ústavní stížnosti je nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité již v řízení před správními soudy. Nicméně jak Krajský soud v Ústí nad Labem, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích s námitkami stěžovatele řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, zabývaly se též všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti postupu vedlejšího účastníka. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a zákonů č. 87/1991 Sb., č. 155/1995 Sb. a č. 357/2005 Sb. Nejvyšší správní soud s odkazem na svoji dřívější judikaturu (rozsudky č. j.
2 Ads 13/2018-54, 9 Ads 24/2018-67 nebo 2 Ads 326/2017-55) dovodil, že pro zajištění ústavní konformity je třeba při výkladu § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. upozadit výklad jazykový ve prospěch metody teleologické, která má na zřeteli účel vykládaného textu. Podmínku "politické nespolehlivosti" je proto podle Nejvyššího správního soudu nutno hodnotit v tom směru, zda bylo na konkrétní osobu zařazenou do pomocných technických praporů takto fakticky nahlíženo, nikoli zda takto byla pouze formálně označena, jak požaduje text zákona.
Ústavní soud ověřil, že až na základě takto zevrubného zkoumání, hodnocení předložených důkazů a vypořádání konkrétních námitek stěžovatele došly oba soudy k závěru, že stěžovatel nenaplnil kritérium "politické nespolehlivosti" vymezené v § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako podmínku pro poskytnutí příplatku k důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. a zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb.
Ústavní soud se ztotožňuje s výše předestřenými závěry, v nichž Nejvyšší správní soud implicitně plně respektoval závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, podle nichž "účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinak řečeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem." (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 605/03 či
I. ÚS 2366/07 ). Aniž by byl zpochybňován účel a smysl zákona č. 357/2005 Sb., je nezbytné zdůraznit, že uvedený předpis vznik nároku na zvláštní příspěvek váže na splnění zákonných podmínek. K tomu však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť stěžovatel podmínky stanovené pro přiznání odškodnění podle § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s § 5 zákona č. 357/2005 Sb. a § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. nesplnil. Konkluze obou soudů pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
Ústavní soud neshledal ani zásah do práva stěžovatele na zákonného soudce. U krajského soudu v daném případě rozhodoval samosoudce a nikoli senát, neboť došlo ke spojení nároků stěžovatele na poskytnutí příplatku k důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb. a zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb. ke společnému projednání. V obou případech se přitom jedná o věci důchodového pojištění, o nichž podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje specializovaný samosoudce.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu