Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1) L. J. L., 2) M. G. H., 3) M. G. H. a 4) K. M. H., právně zastoupených Davidem Strupkem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 351/6, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 215/2021-207 ze dne 15. 9. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 120/2016-166 ze dne 9. 3. 2021 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 17 C 120/2016-213 ze dne 26. 10. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, domáhali po státu přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena jednak nesprávným úředním postupem, jednak nezákonným rozhodnutím soudu.
Nesprávný úřední postup měl spočívat v omezení styku stěžovatelky 1) s jejími nezletilými dětmi [stěžovateli 2) až 4)] v době od 14. 9. 2015 do 31. 1. 2016, kdy byli všichni tři nezletilí umístěni v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek v Praze - Štěrboholích, zřízeném Fondem ohrožených dětí, z.s. Za nezákonné pak stěžovatelé v žalobě označili usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 93/2012-592 ze dne 24. 9. 2015, kterým bylo k návrhu Městské části Praha 11 nařízeno předběžné opatření omezující styk stěžovatelky 1) s jejími syny [stěžovateli 2) a 3)] na jednu hodinu týdně osobního styku a 15 minut denně telefonického styku.
K tehdejšímu odvolání stěžovatelky 1) Městský soud v Praze usnesením č. j. 25 Co 5/2016-657 ze dne 26. 1. 2016 změnil citované usnesení nalézacího soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Stěžovatelé své nároky v žalobě blíže vyčíslili, a to stěžovatelka 1) v celkové výši 11 760 Kč, stěžovatel 2) v celkové výši 24 500 Kč, stěžovatel 3) rovněž v celkové výši 24 500 Kč a stěžovatelka 4) v celkové výši 29 750 Kč. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu na přiznání výše uvedeného zadostiučinění zamítl.
Ve výrokové části svého rozhodnutí jednotlivé zamítavé výroky rozdělil podle částek připadajících na konkrétní žalovanou, když v řízení jednal se dvěma různými organizačními složkami státu - Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem spravedlnosti, a sice v závislosti na odpovědnostním titulu (výroky I. - VII.). K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že co do výroků, jimiž byly žalobní nároky zamítnuty v částkách nepřevyšujících 10 000 Kč (tj. výroky I., II., III.
a V.), odvolání stěžovatelů 1), 2) a 3) jako nepřípustné odmítl, ve zbytku rozsudek nalézacího soudu ve věci samé (tj. ve výrocích IV., VI. a VII.) jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že původně uplatnili každý z nich nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích jako jednu částku, když tu je jen jediný tvrzený škůdce (veřejná moc) a jediný škodlivý následek. K formálnímu rozdělení nároku byli donuceni hrozbou odmítnutí žaloby s fatálními následky.
Jediný důvod k tomuto rozštěpení dle stěžovatelů představuje speciální úprava podle zákona č. 82/1998 Sb., která vymezuje resortní kompetence k projednání nároků na náhradu škody za nesprávný úřední postup na straně jedné, a nezákonné rozhodnutí na straně druhé.
V důsledku toho se stěžovatelé dle svých slov ocitli v horší pozici, pokud jde o možnost projednání nároku v případném odvolacím řízení. Odmítnutím odvolání do části rozhodnutí soudu prvního stupně tedy dle stěžovatelů došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. V dalším se stěžovatelé zaměřili na zpochybnění úvah soudů obou stupňů stran postavení ředitele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Dle jejich mínění opatření ředitele lze označit za nesprávný úřední postup, neboť ředitel překročil oprávnění stanovená v § 42a odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v rozhodném znění (dále též "ZSPOD").
Stěží si lze představit jednání ředitele závisející v omezení styku stěžovatelky 1) s jejími dětmi jako soukromoprávní akt, vrchnostensky nijak nepodložený. Stěžovatelé poukázali na to, že jejich vztah vůči zmíněnému zařízení byl založen veřejnoprávním aktem, a nikoli smlouvou nebo jinou soukromoprávní skutečností. Stěžovatelé též rozporují závěry městského soudu o absenci odpovědnostního titulu v podobě jimi tvrzené existence nezákonného rozhodnutí. Mají za to, že městský soud v usnesení, jímž návrh na předběžné opatření zamítl, konstatoval, že předběžné opatření neplní zamýšlený účel, ale má pouze represivní charakter.
Lze si jen obtížně představit jasnější deklaraci nezákonnosti rozhodnutí, než je nenaplnění zásady proporcionality v třístupňovém testu oprávněnosti zásahu do základních práv. Pakliže odvolací soud vyslovil, že předběžné opatření nemělo být vůbec vydáno, jedná se o újmu způsobenou v příčinné souvislosti s takovým rozhodnutím orgánu veřejné moci, která neměla nastat. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Je zřejmé, že pro rozhodnutí ve věci stěžovatelů byla klíčovou odpověď jednak na otázku, zda konání ředitele, v němž stěžovatelé spatřují nesprávný úřední postup, bylo jednáním nositele veřejné moci, jednak na otázku, zda rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo odvoláním dotčené usnesení o nařízení předběžného opatření změněno a návrh na jeho vydání zamítnut, představuje zrušení soudního rozhodnutí pro jeho nezákonnost či nikoli.
Co se týče prvně formulované otázky, stěžovatelé zmiňují, že na postavení ředitele zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc bylo v minulosti nahlíženo rozpačitě a nejednotně. Zde se sluší předeslat, že úkolem Ústavního soudu není sjednocení výkladu podústavního práva. To naopak přísluší Nejvyššímu soudu. Ten však k zaujetí názoru na povahu stěžovateli vytýkaného jednání ředitele nedostal příležitost, když dovolání bylo v souzené věci vyloučeno pro nevelkou hodnotu sporu s ohledem na znění § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Bylo by pak i proti logice tohoto omezení, kdyby se této úlohy zhostil sám Ústavní soud v rámci přezkumu rozhodnutí, proti němuž není mimořádný opravný prostředek s ohledem na hodnotu předmětu řízení přípustný (viz kupř. bod 11 usnesení sp. zn.
II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021). Z pohledu ústavní konformity napadených soudních rozhodnutí je naopak významné, zda důvody, pro které soudy vyložily počínání ředitele jako ležící vně prostoru veřejné moci, v ústavní rovině obstojí. Ústavní soud je toho názoru, že soudy při odpovědi na tuto otázku nepochybily. Příkladmo je možné poukázat na dostatečně přiléhavý postřeh obvodního soudu, že toliko v jednom z případů činnosti ředitele předmětného zařízení se jedná o rozhodování v oblasti státní správy, a to rozhoduje-li o zamítnutí žádosti o povolení pobytu mimo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc dle tehdy platného § 42a odst. 4 ZSPOD.
V žádném jiném případě zákon o výkonu státní správy ředitelem daného zařízení nehovořil. Odtud soud dovodil, že kdyby na výkon působnosti ředitele zákonodárce nahlížel bez dalšího jako na (zákonem přenesený) výkon státní (či šířeji veřejné) správy, byl by nevyčlenil pouze tento jediný případ se zdůrazněním, že se jedná o výkon státní správy, resp. zmínka o výkonu státní správy by postrádala rozumné opodstatnění (srov. bod 29 rozsudku nalézacího soudu). Obvodní soud též připomněl, že jmenované zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc není zařízením zřizovaným státem, ale jedná se o zařízení zřizované Fondem ohrožených dětí, z.s.
jako soukromým spolkem, který svou činnost vykonává na základě pověření vydaného v souladu s § 49 ZSPOD. Pakliže soud na základě těchto poznatků dospěl k závěru, že ředitel v důsledku svého jednání nevystupoval jako nositel veřejné moci, není jeho rozhodnutí zatíženo ústavně zapovězenou svévolí. Pokud jde o druhou otázku stran (ne)existence nezákonného soudního rozhodnutí, i s ní se soudy, zejména však soud odvolací, vypořádaly ústavně konformním způsobem. Soudy totiž nesdílely tvrzení stěžovatelů, že předběžné opatření bylo odklizeno pro jeho nezákonnost.
Obvodní soud, cituje ze vzpomínaného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 5/2016-657 ze dne 26. 1. 2016, uvedl, že důvody, které soud prvního stupně vedly k vydání předběžného opatření, nejsou řešitelné omezením styku, neboť i v tomto omezeném kontaktu matky s dětmi [stěžovatelky 1) se stěžovateli 2) až 4)] nelze vyloučit, že je bude ovlivňovat a nevhodně nabádat k usměrňování pečujících "tet" v jejich práci. Uvedené omezení tedy dle odvolacího soudu nebylo způsobilé zásadně zamezit navrhovatelem tvrzenému stávajícímu negativnímu působení matky na děti (bod 7 rozsudku).
Podobně viděl situaci i Městský soud v Praze, který v té spojitosti neopomněl zdůraznit, že opatrovnický soud nařídil předmětné předběžné opatření omezující styk dne 24. 9. 2015 na základě skutečností, které byly osvědčeny pro dobu nařízení předběžného opatření. O odvolání rozhodoval jako soud odvolací dne 26. 1. 2016 již s ohledem na situaci v době svého rozhodnutí a rozhodl tak, že napadené rozhodnutí změnil a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že není účelné a ve svém důsledku má pouze represivní účinky (viz body 28 a 29 rozsudku městského soudu).
Jinak řečeno, odvolací soud nespatřoval v předběžném opatření nezákonnost jako takovou, ale spíše skutečnost, že předběžné opatření není s to adekvátním způsobem dosíci sledovaného cíle, byť podnět, který k jeho vydání vedl [tvrzené negativní působení stěžovatelky 1) na ostatní stěžovatele], měl nikoli zanedbatelné opodstatnění. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné. Jestliže tedy soudy vyložily změnu usnesení opatrovnického soudu o nařízení předběžného opatření nikoli jako odstranění nezákonného rozhodnutí, ale jako přehodnocení účelnosti a celkové efektivity předběžného opatření, a na tom základě stěžovatelům odepřely právo na náhradu nemajetkové újmy, nepostupovaly v rozporu s čl.
36 odst. 3 Listiny. Námitkami stěžovatelů stran rozštěpení jejich nároku a s tím souvisejícím přezkumem odvolacího soudu se Ústavní soud již podrobněji nezabýval. Je tomu tak proto, že shledaly-li soudy u státu (obou žalovaných organizačních složek) nedostatek jeho odpovědnosti, a tím i pasivní věcné legitimace jako žalovaného (žalovaných), případná náprava možného pochybení městského soudu při odmítnutí odvolání proti některým výrokům rozsudku nalézacího soudu by za těchto okolností pro stěžovatele neznamenala žádný prospěch, tedy na jejich neúspěchu ve věci by se nic nezměnilo.
Přesto je vhodné podotknout, že samotné rozdělení nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění podle toho, zda k zásahu do práv poškozeného došlo nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím, je namístě již proto, že každý z těchto prvků se proti druhému vyznačuje obecně relevantními odlišnostmi. V případě stěžovatelů šlo o rozdílný skutkový základ u každého z odpovědnostních titulů. Opatření ředitele zařízení i rozhodnutí soudu o nařízení rozporovaného předběžného opatření sice mohla mít určitého společného jmenovatele (snaha o eliminaci negativního vlivu matky na děti), konkrétní okolnosti je provázející se však navzájem lišily.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu