Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Valty, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova 189/16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3394/2021-718 ze dne 27. 9. 2022 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 356, 357/2020-675 ze dne 26. 5. 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 7 C 133/2012 ze dne 30. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a dále Ing. Hany Valtové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, bylo rozhodováno o vypořádání společného jmění manželů - stěžovatele a vedlejší účastnice. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.
2. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
3. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud úsudkem o vadnosti dovolání nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti zbývajícím rozhodnutím je ústavní stížnost nepřípustná.
4. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, který měl odmítnout dovolání formalisticky a nedodržet šestiměsíční lhůtu k vydání rozhodnutí. Má tím být prodlužována stěžovatelova právní nejistota, protože v řízení trvajícím již více než 12 let stále není rozhodováno tak, jak by jeho práva zasluhovala (obecné soudy rozhodovaly o způsobu vypořádání společného jmění manželů shodně - pozn. Ústavního soudu). Nejvyšší soud stěžovateli podle jeho přesvědčení postavil do cesty ke spravedlnosti nepřekonatelné formalistické překážky porušující čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. V přípustné části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Naznačenou argumentaci stěžovatele stačí v zásadě vypořádat odkazem na zmíněné stanovisko. Zákonem stanovené formální požadavky na obsah dovolání nejsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Legitimním úkolem Nejvyššího soudu tedy není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) každého rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby přiměl Nejvyšší soud zabývat se jeho případem tím, že způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezí předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
7. Ústavní soud přezkoumal obsah přiloženého dovolání (včetně jeho doplnění) i usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za logicky odůvodněné, přesvědčivé a odpovídající obsahu podání stěžovatele. Stěžovatel se pokusil vymezit předpoklad přípustnosti dovolání alternativním způsobem ["odvolací soud se odchýlil od (blíže nevymezené - pozn. Ústavního soudu) ustálené rozhodovací praxe, dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, a pokud ne, měla by být v tomto případě tato právní otázka vyřešena jinak"], což z povahy věci není možné, neboť alternativy obsažené v § 237 o.
s. ř. se vzájemně vylučují. Kvalifikovaným způsobem (formulováním právní otázky, na níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatel v dovolání nenamítal ani rozpor s judikaturou Ústavního soudu; nadto nelze přehlížet, že svou argumentaci staví na jiných skutečnostech, než které byly pro posouzení věci obecnými soudy rozhodné (předmětná chata mu nebyla do výlučného vlastnictví přikázána pro jeho nepřipravenost vyplatit vedlejší účastnici vypořádací podíl).
8. Ústavní soud si je vědom vlastní judikatury kritizující Nejvyšší soud za formalistické odmítání dovolání (viz např. stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2071/20 ze dne 30. 3. 2021; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); ani při nejlepší vůli však neshledává, že by o takový případ šlo ve věci stěžovatele. Žádná procesní práva stěžovateli upřena nebyla, z práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne právo na požadovaný výsledek soudního řízení.
9. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu