Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Jiřího Vachty, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Na poříčí 12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 7 Co 887/2018-70 ze dne 12. 9. 2018 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 7 C 152/2018-39 ze dne 18. 5. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud ve Strakonicích rozhodl o žalobě z rušené držby podané obcí Přešťovice proti stěžovateli jako vlastníkovi pozemku tvořícího s dalšími pozemky areál sportoviště tak, že jí vyhověl. Stěžovateli uložil povinnost zdržet se provádění stavby oplocení na dotčeném pozemku, který je v držbě žalobkyně, dále povinnost odstranit stavbu plotových sloupků z téhož pozemku, uvést pozemek v předešlý stav, jakož i zdržet se vnikání na něj. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že okresní soud pochybil, prováděl-li ohledání na místě, k němuž jej nepředvolal a ani jej o něm nevyrozuměl. Dále má stěžovatel za to, že okresní soud měl ve věci nařídit jednání, čímž mu znemožnil prakticky jedinou obranu, a to podat námitku nepravé držby. Soudy dle jeho názoru nesprávně až spekulativně dospěly k závěru, že se na předmětném pozemku nachází stavba, kterou má odstranit, ačkoli není zřejmé, z čeho tak usoudily.
Samotné sloupky různé velikosti zapuštěné do země, nejsou dle něj stavbou ve smyslu stavebního zákona. K otázce samotné držby a jejího rušení stěžovatel uvedl, že skutkový závěr o tom, že žalobkyně předmětný pozemek ke dni zásahu do její "držby" ovládala, není správný. Žádná držba žalobkyně totiž ke dni údajného rušení neexistovala. Žalobkyně to ani neprokázala, neboť k důkazu nabídla jen listiny historické, prokazující stav pozemku před mnoha lety, nikoli stav současný. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Procesní námitku stěžovatele stran ohledání na místě bez vyrozumění jeho konání vypořádal již odvolací soud. Konstatoval, že šlo o procesní pochybení, které však nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud jej provedl jen za účelem ověření shody listinných důkazů a fotodokumentace přiložených k žalobě se skutečným stavem na místě. Ústavní soud pokládá takové odůvodnění za dostatečné. Nelze přehlédnout, že jiné dokazování, při němž by mohl být stěžovatel zkrácen na svých právech, soud v rámci ohledání neprováděl.
Ani námitce ohledně rozhodnutí nalézacího soudu bez jednání Ústavní soud nepřisvědčuje. Soud rozhodl o posesorní žalobě podle ustanovení § 177 odst. 1 o. s. ř., dle něhož není třeba jednání nařizovat. Námitka stěžovatele sice míří na zákaz provádění či odstraňování stavby dle § 177 odst. 2 o. s. ř., v kterémžto případě je soud povinen jednání nařídit, ovšem sám v ústavní stížnosti tvrdí, že samotné sloupky různé velikosti zapuštěné do země nejsou (bez dalšího) stavbou. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje, přičemž použití pojmu "stavba" užitého ve výroku pod bodem II.
napadeného usnesení soudu prvního stupně nepokládá za nejvýstižnější, přestože pojem stavby použitý v ustanovení § 177 odst. 2 o. s. ř. není totožný s pojmem stavby dle předpisů správního práva, konkrétně stavebního zákona, nýbrž má svůj přímý odraz v ustanovení § 1085 nového občanského zákoníku o neoprávněné stavbě. Uvedený výrok však jiným deficitem netrpí, je z něj zcela zřejmé, co se rozumí rušebním činem a jaká povinnost je v té souvislosti stěžovateli ukládána.
Pokud jde o otázku samotné držby a jejího rušení, soudy jí věnovaly patřičnou pozornost. Zejména odvolací soud správně poznamenal, že smyslem posesorní žaloby je ochrana, popřípadě obnovení posledního stavu držby, jde tedy o prozatímní ochranu posledního faktického stavu. K tomu Ústavní soud podotýká, že tento faktický stav ani nemusí být ve skutečnosti nutně v souladu s právem. Nejde tak o ochranu subjektivních práv, zde vlastnického práva stěžovatele jako práva základního. Stěžovatel disponuje právními nástroji, kterými může své vlastnické právo proti žalobkyni prosadit, a tím jí také v případné další držbě nepoctivé, neřádné či nepravé zabránit.
Takovým nástrojem je za dané situace zejména žaloba na vyklizení, přičemž z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel takovou žalobu u téhož okresního soudu také podal. Její osud však není odvislý od osudu nynější posesorní žaloby a naopak. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 8. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu