Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. J., zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 79/10, proti jinému zásahu veřejné moci, Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru SKPV Městského ředitelství Brno, 3. oddělení hospodářské kriminality, v trestním řízení vedeném pod č.j. KRPB-8030-2/TČ-2010-060283-RH, a Městského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 4 ZT 56/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve své ústavní stížnosti L. J. (dále jen "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územnímu odboru SKPV Městského ředitelství Brno (dále jen "policejní orgán") a Městskému státnímu zastupitelství v Brně (dále jen "státní zastupitelství") využívat vůči ní (v probíhajícím trestním řízení) jako důkazy věci a písemnosti zajištěné při prohlídce jiných prostor a důkazy od těchto věcí a písemností jakkoliv odvozené. Dále požadovala, aby Ústavní soud policejnímu orgánu a státnímu zastupitelství přikázal, aby vydal zpět veškeré předměty a písemnosti, které byly při prohlídce jiných prostor zajištěny.
V postupu jmenovaných orgánů spatřuje porušení práva na domovní svobodu, vlastnického práva, práva na spravedlivý proces a toho, že každý může být stíhán jen ze zákonných důvodů. Na podporu své argumentace odkázala na nález Ústavního soudu, který se problematikou prohlídky jiných prostor zabýval a judikoval, že i k prohlídce jiných prostor je třeba souhlasu soudce.
Současně navrhla, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž označeným orgánům činným v trestním řízení uloží, aby žádným způsobem nevyužívaly v probíhajícím trestním řízení vůči stěžovatelce jako důkazy věci a písemnosti zajištěné při prohlídce jiných prostor a důkazy od těchto věcí a písemnosti jakkoliv odvozené [§ 80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je tvrzení stěžovatelky, že postup orgánů činných v trestním řízení porušuje její ústavně zaručená práva, neboť prohlídku jiných prostor nařídil policejní orgán se souhlasem státního zástupce, a nikoli soudce, jak vyžaduje nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 , ze dne 8. 6. 2010.
V dané věci je ústavní stížností napadeno rozhodnutí a postup policejního orgánu a státního zástupce při nařízení prohlídky jiných prostor, jehož právní úprava se jevila nesouladná s ústavními principy právního řádu ČR i s mezinárodními dokumenty o lidských právech a svobodách, a proto Ústavní soud výše označeným nálezem zrušil první a druhou kontroverzní větu ustanovení § 83a odst. 1 TrŘ, která zněla: "...v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce." Z důvodu předcházení případným nejasnostem intertemporálních účinků předmětného derogačního nálezu přijalo plénum Ústavního soudu dne 14. 12. 2010 stanovisko Pl. ÚS-st. 31/10, z něhož jednoznačně vyplývá, že: "Je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09
(219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod."
S ohledem na uvedené je zřejmé, že v dané věci je třeba vycházet z právní úpravy existující v době nařízení a výkonu prohlídky jiných prostor, kdy prohlídku jiných prostor nebo pozemků v přípravném řízení byl oprávněn nařídit státní zástupce nebo policejní orgán. Ten k tomu potřeboval předchozí souhlas státního zástupce. Jak vyplývá z přiložených podkladů, policejní orgán po předchozím souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 3. 2010, příkazem z téhož dne, č.j.
KRPB-8030-2/TČ-2010-060283-RH, nařídil podle ustanovení § 83a odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), v období od 6. 4. 2010 do 9. 4. 2010 prohlídku jiných prostor a pozemků konkrétně specifikovaných ve výrokové části řádně odůvodněného příkazu. Prohlídka byla provedena po předchozím výslechu stěžovatelky a za její účasti dne 7. 4. 2010. Jednalo se o úkon uskutečněný v trestní věci stěžovatelky podezřelé ze spáchání přečinu lichvy podle ustanovení § 218 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku (dále jen "tr.
zákoník"), zločinu úvěrového podvodu podle ustanovení § 211 odst. 1, 5 písm. c) spáchaného společným jednáním podle ustanovení § 23 tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že pro nařízení prohlídky jiných prostor byly splněny zákonné podmínky platné a účinné v době jejího nařízení a výkonu a k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
Pro úplnost je rovněž vhodné upozornit na skutečnost, že při poukazu na rozhodovací důvody obsažené v předmětném nálezu, stěžovatelka opomněla, že v něm Ústavní soud vyjádřil stanovisko (bod 32.), "že jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity. To znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na soukromý život v podobě domovní prohlídky." V návaznosti na to zdůraznil, že "není žádoucí, aby Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by totiž tak nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení."
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud dodává, že podmínky pro vydání navrhovaného předběžného opatření podle ustanovení § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebyly splněny.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu