Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Markupa, zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem v Chomutově, Školní 5335, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2012, č. j. 21 Cdo 220/2012-99, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. 11 Cmo 252/2009-49, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2009, č. j. 9 C 2/2006-18, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2003, č. j. 10 Co 781/2003-26 ve znění opravného usnesení ze dne 28. 8. 2006, č. j. 10 Co 781/2003-40, a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 10. 2002, č. j. Nc 4312/2002-10, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2002, č. j. Nc 4312/2002-19, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými prý bylo porušeno zejména jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2003, č. j. 10 Co 781/2003-26, bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 10. 2002, č. j. Nc 4312/2002-10, jímž byla ve věci oprávněného TIMOS LIX ANSTALT proti stěžovateli jako povinnému nařízena dle vykonatelného platebního rozkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 5. 1994, č. j. Ro 780/94-7 exekuce na jeho majetek. Stěžovatel podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu pro zmatečnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2009, č. j. 9 C 2/2006-18, zamítnuta. Uvedené rozhodnutí bylo poté usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. 11 Cmo 252/2009-49, potvrzeno a následně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2012, č. j. 21 Cdo 220/2012-99, odmítnuto i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
Podstatou případu je, že stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením své žaloby pro zmatečnost obecnými soudy, které poukázaly zejména na to, že takovou žalobu je možno v dané věci podat pouze z důvodu, uvedeného v § 229 odst. 4 o. s. ř. Stěžovatel však uplatnil v projednávané věci zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 3 o. s. ř., který není způsobilým důvodem ve věci výkonu rozhodnutí.
S uvedeným závěrem všech obecných soudů rozhodujících ve věci včetně Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje. Soudy mu prý restriktivním výkladem ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. odňaly právo domáhat se svého práva před nezávislým a nestranným soudem. Stěžovatel dále podrobně shrnuje vše, čeho se tyto soudy v předchozích řízeních v jeho věci a navazující žalobě o zmatečnost údajně dopustily; např. příslušný exekutor byl sice označen svým sídlem, ale bez uvedení jeho postavení v řízení a ani to, zda je pověřen provedením exekuce. Obecné soudy mu neposkytly dostatek časy na přípravu jeho obrany, přestože si byly vědomy jeho úrazové pracovní neschopnosti; ani s jeho zástupcem řádně nejednaly, písařské chyby v rozhodnutích neopravily a na četnost procesních pochybení v řízení nereagovaly. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí dostatečně zabývaly a žádná základní práva stěžovatele neporušily. Jeho ústavní stížnost je založena pouze na několika právních názorech odlišných od názoru těchto soudů. Z podrobného odůvodnění napadených usnesení - týkajících se stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost - vyplývá, jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém usnesení, že v souladu s ustálenou judikaturou bylo správně dovozeno, že ve věcech výkonu rozhodnutí (ve věcech exekučních) je žaloba pro zmatečnost přípustná jen podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. a ne např. z důvodu údajného odnětí možnosti jednat před soudem (§ 229 odst. 3 o. s. ř.); na tomto závěru nelze shledat nic protiústavního, neboť odpovídá zákonnému vymezení tohoto mimořádného opravného prostředku. Ostatní obsáhlé námitky zjevně nejsou v tomto druhu řízení (žaloba pro zmatečnost) způsobilé obstát, poněvadž se vztahují vesměs k již rozhodnuté věci samé.
Ústavní soud pouze doplňuje, že stěžovatel - napadající celý komplex rozhodnutí, vztahujících se exekuci, která se jej týká jako povinné osoby - zřejmě podáním žaloby pro zmatečnost doháněl něco, co bylo zmeškáno již dávno, jestliže vykonatelný platební rozkaz Okresního soudu v Chomutově, na základě kterého byla v jeho věci nařízena exekuce, je už z roku 1994.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí a s postupem obecných soudů v daném případě je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování soudu (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti pochopitelně nezakládá. Lze znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva jednoduchého.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ze stejného důvodu je nutno odmítnout i stěžovatelem ostatně nijak blíže neodůvodněný návrh na přiznání náhrady nákladů na právní zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2013
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu