Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní společnosti Solanisus Praga s. r. o., sídlem Husinecká 903/10, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. září 2022 č. j. 8 Afs 84/2021-54, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka obchoduje s řepkovým olejem. Finanční úřad pro hlavní město Prahu platebním výměrem ze dne 15. 11. 2017 č. j. 8320533/17/2003-52521-110324 doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období březen 2015 ve výši 16 042 427 Kč. Vedlejší účastník uvedený platební výměr ve věci samé potvrdil a odvolání stěžovatelky proti němu zamítl rozhodnutím ze dne 20. 6. 2018 č. j. 23181/18/5300-21444-700333. Podle správních orgánů stěžovatelka pořídila řepkový olej z Polska, který byl dovezen na území Slovenska, a poté jej stěžovatelka znovu dodala do Polska. Stěžovatelka při obchodech používala české daňové identifikační číslo, ukončení odeslání nebo přepravy nebylo v tuzemsku a stěžovatelka neprokázala, že zboží z Polska podléhalo dani na Slovensku (členském státu Evropské unie, kde bylo ukončeno odeslání nebo přeprava), a místo bylo v tuzemsku podle § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do dne 30. 6. 2017. Za takové situace stěžovatelka nemá nárok na odpočet DPH, kterou je na vstupu zatíženo pořízení zboží uvnitř Evropské unie. Správní orgány tak stěžovatelce vyměřily DPH na výstupu při pořízení zboží z jiného členského státu, avšak nárok na jeho odpočet neuznaly.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") následnou žalobu stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 18. 2. 2021 č. j. 6 Af 24/2018-43. Městský soud nepřisvědčil žalobním tvrzením, že správní orgány pochybily, protože podle tehdy platného zákona stěžovatelka měla nárok na odpočet DPH, ani že správní orgány v její věci neoprávněně připustily přímý účinek směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "směrnice č. 2006/112"). Podle městského soudu totiž ke změně podmínek vzniku nároku na odpočet DPH nedošlo. Zákonodárce pouze novelizací § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. reagoval na rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 4. 2010 ve spojených věcech X a fiscale eenheid Facet-Facet Trading č. C-536/08 a C-539/08 (dále jen "rozsudek Facet-Facet Trading") o zpřesnění místa plnění při pořízení zboží z jiného členského státu. Žalobní argumentace stěžovatelky rovněž byla ve srovnání s argumentací správních orgánů příliš obecná a nesrozumitelná.
3. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem. Stěžovatelka svůj nárok na odpočet DPH odvozovala přímo ze znění § 72 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., podle nějž takový nárok vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat. Argumentace stěžovatelky naplněním hypotézy uvedeného ustanovení je však mimoběžná s důvody rozhodnutí správních orgánů, protože ustanovení upravuje teprve vznik nároku na odpočet DPH, nikoli předpoklady jeho úspěšného uplatnění.
Podle Nejvyššího správního soudu je dále rozhodný rozsudek Facet-Facet Trading, podle kterého ačkoli se za místo pořízení zboží považuje tuzemsko, nenáleží tuzemskému plátci daně nárok na odpočet DPH, nýbrž je třeba aplikovat specifický mechanismus, který daň přiznanou v tuzemsku z titulu pořízení zboží z jiného členského státu převede do členského státu, do nějž bylo takto pořízené zboží dopraveno (čl. 41 odst. 2 směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. 5. 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu).
Český právní řád uvedený mechanismus upravuje v § 11 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. Tento postup je pak zvláštní formou odpočtu DPH na vstupu, který současně vylučuje uplatnění obecného režimu nároku na odpočet DPH na vstupu. Z uvedeného se mimo jiné podává, že zákon č. 235/2004 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2017, neodporoval unijnímu právu. Následná novelizace, provedená mimo jiné úpravou § 11 odst. 2 téhož zákona, proto nemůže představovat nápravu nesprávné transpozice sekundárních unijních předpisů.
Šlo jen o technické úpravy pro větší srozumitelnost právní úpravy. Soudní rozhodovací praxe (mimo jiné Soudního dvora) kromě toho nová pravidla nestanoví, nýbrž vykládá ta již existující a závazná.
1. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že nemá nárok na odpočet DPH. Tento nárok vznikl již podle § 72 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat. V době rozhodování správních orgánů neexistovalo platné zákonné ustanovení, které by ospravedlnilo odepření nároku na odpočet DPH. To stěžovatelka dovozuje z novelizace § 11 odst. 2 téhož zákona, podle které s účinnosti ode dne 1. 7. 2017 nově platí, že "je-li místo plnění stanoveno podle věty první [uvedeného ustanovení] v tuzemsku, pořizovatel nemá nárok na odpočet daně uplatněné při tomto pořízení zboží z jiného členského státu". Zákonodárce si byl vědom rozporu zákona se směrnicí č. 2006/112, proto zákon změnil. Zákon platný v době rozhodování správních orgánů však uvedený mechanismus neupravoval, a byl tak v rozporu s unijní úpravou. To však nemůže jít k tíži stěžovatelky. Správní orgány a správní soudy nepřípustně uplatnily přímý účinek směrnice č. 2006/112, kterého se však může dovolávat pouze jednotlivec vůči státu, nikoli naopak. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že § 73 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb. váže vznik nároku na odpočet DPH na vstupu na 1) přiznání daně na výstupu, 2) předložení daňového dokladu a 3) prokázání spojitosti plnění na vstupu i výstupu. Tyto podmínky stěžovatelka splnila.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Úvodem Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka obdobnou argumentaci již uplatnila v předcházejících fázích řízení, a orgány veřejné moci, jakož i Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, měly možnost se s námitkami stěžovatelky vypořádat. Nejvyšší správní soud tak rovněž ústavně konformním způsobem učinil. Z napadeného rozsudku se zejména podává, že novelizace § 11 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb. provedená zákonem č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, není důsledkem předchozí vadné transpozice směrnice č. 2006/112, nýbrž jde o technickou úpravu zákona č. 235/2004 Sb. "z důvodu právní jistoty" v reakci na výklad již existujících norem provedený Soudním dvorem v rozsudku Facet-Facet Trading. Ústavní soud poznamenává, že totéž se ostatně podává z důvodové zprávy k zákonu č. 170/2017 Sb.
3. Podle Nejvyššího správního soudu pravidla použitá v době rozhodování ve věci tehdy již platila. Nejvyšší správní soud se tak s argumentací stěžovatelky o výkladu zákona vypořádal a svoje závěry logicky odůvodnil. Stěžovatelka naproti jeho závěrům žádnou konkrétní ústavněprávní argumentaci nestaví a setrvává na týchž námitkách, které uplatnila již dříve. Ústavní soud proto nemá důvod napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu v tomto směru jakkoli zpochybňovat.
4. Totéž se uplatní rovněž o tvrzení stěžovatelky o splnění podmínek odpočtu DPH podle § 72 zákona č. 235/2004 Sb. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka nesprávně spojuje vznik nároku na odpočet DPH s ustanovením, které se týká pouze okamžiku vzniku tohoto nároku, nikoli samotných podmínek jeho vzniku. Šlo rovněž o to, že mechanismus uplatněný ve věci stěžovatelky podle § 11 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. vylučuje uplatnění obecného režimu odpočtu DPH. Rovněž tuto argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti nereflektuje a ve svém důsledku se s nosnými důvody napadeného rozsudku míjí. Rovněž zde proto Ústavní soud nemá důvod řádně odůvodněné závěry Nejvyššího správního soudu zpochybňovat. Lze uzavřít, že ve světle ústavní stížnosti stěžovatelky napadený rozsudek představuje projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu