Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Brunera, zastoupeného Mgr. Filipem Stárkem, advokátem se sídlem Beethovenova 16, Chomutov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 81/2017-33 ze dne 31. 7. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z přiložených podkladů vyplývá, že rozhodnutím č. j. 3192/DS/2015 ze dne 4. 8. 2015 Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále jen "krajský úřad") zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Lovosice, odboru dopravy a silničního hospodářství č. j. ODSH-4288/2014-ZM ze dne 27. 3. 2015, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 a ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 600 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Uvedených přestupků se, stručně řečeno, měl dopustit tím, že jednak dne 18.
10. 2014 na silnici č. I/15 v obci Podsedice při řízení osobního vozidla porušil v rozporu s ustanovením § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu maximální povolenou rychlost v obci 50 km/h, když ji překročil o 17 km/h, a dále tím, že k uvedené jízdě užil v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu vozidlo, které nemělo platnou technickou kontrolu. Proti rozhodnutí krajského úřadu brojil stěžovatel žalobou, jež Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j.
75 A 25/2015-43 ze dne 27. 2. 2017 jako nedůvodnou zamítl.
Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatele, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 81/2017-33 ze dne 31. 7. 2018 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost. Kasační soud se ztotožnil s tvrzením krajského soudu, že v projednávané věci je podstatné, že stěžovatel projel místem, kde byla umístěna dopravní značka "Obec", označující začátek obce Podsedice (o čemž mezi stranami není sporu), a tudíž měl povinnost se touto dopravní značkou řídit (tj. přizpůsobit rychlost své jízdy nejvyšší dovolené rychlosti v obci, která je stanovena na 50 km/h).
Skutečnost, zda byla značka umístěna v zastavěném území obce či nikoli přitom nehraje roli, neboť se jedná o opatření obecné povahy, kterému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu náleží presumpce správnosti. Pokud by chtěl stěžovatel napadat zákonnost umístění předmětné dopravní značky, může tak činit pouze v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel s rozhodnutím kasačního soudu nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Uváděl, že neměl vůbec možnost se s předmětným opatřením obecné povahy seznámit a již vůbec nebylo při běžném provozu po komunikaci zřejmé, podle jakého postupu je značka umístěna. V rozměru běžného života nelze ani hloubkovým zkoumáním značky seznat, zda má značka jednou statut značky pro "obec" a jednou statut značky "50 km/hod". Podle stěžovatele kasační soud nenabídl žádnou právně relevantní oporu pro tvrzení, že stejně vyhlížející značka má mít dvojí chápání a že je povinností řidiče toto chápání odhalit. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Je na místě připomenout, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky revidovat veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci v oblasti "podústavního" práva. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, dosahující svojí intenzitou roviny ústavněprávní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud tudíž nepovažuje za potřebné, ba ani vhodné, se podrobně zabývat stěžovatelem vznesenými námitkami, neboť je zjevné, že se jedná o úvahy ryze formalistické. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by závěry Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou také logicky a srozumitelně odůvodněny. Souhrnně vyjádřeno, napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu není z ústavně právního hlediska co vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu